České předsednictví zvládlo evropskou derniéru

Nejde samozřejmě jen o to, jakým dojmem premiér a hlavní ministři působili. Unie se pod českým předsednictvím dokázala shodnout na všech bodech agendy. Kromě mediálně nejvíc propíraných záruk pro Irsko ohledně Lisabonské smlouvy jde především o novou podobu regulace finančních trhů. Je proto s podivem, když si člověk v Lidových novinách přečte, že Fischer si vedl špatně, protože si vysloužil pochvalu od francouzského prezidenta Sarkozyho. Jestliže nás chválí ten prohraný Francouz, znamená to, že jsme se úplně vzdali hájení vlastních zájmů a sedli mu na lep - tohle nám sugeruje komentátor. O summitu jako takovém to nevypovídá nic, zato jde o názornou ukázku české malosti.

Takže české předsednictví nakonec dopadlo dobře a blamáž způsobená pádem vlády je zapomenutá? To ani náhodou. Stačí si porovnat březnový a červnový summit evropských lídrů. Na tom prvním bylo Česko reprezentované tehdejším premiérem Mirkem Topolánkem jedním z klíčových hráčů. Praha summitu vtiskla velkou část agendy: byl odsouzen protekcionismus, Evropa potvrdila odpor k lití dalších peněz do ekonomiky. Pár měsíců předtím přitom většina zemí Unie mluvila o nutnosti co největších finančních stimulů. Česku se s pomocí Německa podařilo prosadit svůj vlastní pohled. Byli jsme prostě jedním z významných hráčů na unijní politické šachovnici a dokázali zužitkovat to, co předsednictví méně významným zemím nabízí: zdůraznit to či ono téma, které by jinak možná zůstalo v pozadí.

Na summitu z minulého týdne se nic z toho neopakovalo. Česko nebylo významným hráčem, unijnímu pelotonu neudávalo tempo ani směrem. Premiér působil jako vyjednavač a prostředník. Je to záslužná a významná úloha, navíc ji Fischer zvládnul dobře, jak už bylo řečeno. Kdyby ale v čele země stála normální politická vláda, mohli jsme pomýšlet na víc. Prostě se už po tisící ukázalo, jak katastrofální následky měl pro české předsednictví pád vlády z konce března.

Od tohoto data totiž skončila jakákoliv politická činnost Prahy na čele Unie. Na úrovni administrativní a expertní jsme pokračovali dál a nutno dodat, že jsme si celého půl roku vedli velmi dobře. Z politického hlediska ale bylo české předsednictví mrtvé. Starou vládu v demisi ani nový kabinet úředníků nemohl jako lídra Evropy brát nikdo vážně.

Je to škoda, protože až do pádu vlády se předsednictví dařilo. Jenže pak se opět prokázalo, že česká politická elita je až na nečetné výjimky naprosto zahleděná do sebe a nedbá na nic jiného, než na momentální výhodu na malém českém dvorečku. Opozice vedená Jiřím Paroubkem se zalekla nárůstu preferencí ODS, několik jedinců v čele s prezidentem zase dalo přednost osobní politické vendetě. A premiér Topolánek nechtěl nebo neuměl pro předsednictví dojednat politický klid zbraní. Výsledkem byla evropská blamáž.

Právě ona bude tím jediným, co zůstane z českého předsednictví v paměti. Za pár let si nikdo nevzpomene na mimořádně povedené summity, záslužný boj proti protekcionismu nebo na zvládnutou plynovou krizi. Je smutnou realitou, že Češi budou vnímáni jako ti, kteří dali i v tak historické chvíli pro jejich zemi přednost přízemním domácím půtkám. Bohužel, na tomto obrazu českého předsednictví nemohl nic změnit ani úspěšný summit pod vedením Jana Fischera.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .