Český film a jeho Fair Play

11. březen 2014
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03077372.jpeg
0:00
/
0:00

O novém snímku Andrey Sedláčkové lze bez uzardění tvrdit, že bude patřit k tomu nejlepšímu, co v roce 2014 česká kinematografie vyprodukuje. Nejde však nutně o tvrzení pochvalné.

Fair Play už na první pohled vystupuje z proudu zálibných a krasobolných výprav do normalizační minulosti tím, že si volí téma stejnou měrou atraktivní, jako problematické. Organizovaný a plánovaný sport v dekádách reálného socialismu slavil velké úspěchy, zároveň se ale vytrvale diskutuje o státem podporovaném dopingu.

Doping ovšem zdaleka není jen stigmatem socialismu. Sledovat současný sport znamená nést si v koutku duše pochyby o jeho čistotě. Otázka, zda sportovec „sype“ vědomě, nebo je obětí spiknutí lékařů a činovníků, se samozřejmě v kontextu první poloviny 80. let dá snáze upozadit. Pro Fair Play není doping ani tak námětem k hlubší analýze mechanismů, jako spíš jedním z prostředků, jak nahlédnout téma nesvobody a narušované intimity jedince.

Andrea Sedláčková své drama koncipuje jako střídání soukromých a profesionálních výjevů ze života mladé sportovkyně Anny (Judith Bardosz), která se vypořádává s nároky vrcholového sportu, první láskou i tíživou sociální situací. Annin otec emigroval, její matka (Aňa Geislerová) se pochybuje na samé hraně normalizační společnosti a občas vypomáhá disidentskému spisovateli, čímž pochopitelně nejistou kariéru dcery ohrožuje.

Spíš než ke klasickému sportovnímu dramatu inklinuje film ke komplexní charakterové studii. V některých ohledech je Fair Play odvážnější, než bývá v tuzemské kinematografii zvykem. Jisté ocenění zaslouží otevřenost, jakým detailně pracuje s hrdinčiným tělem, snaha pojmenovat normalizaci převážně prostřednictvím civilních výjevů, ale konec konců i schopnost vyprávět poměrně soudržný příběh, který není jen sentimentálním vzpomínáním na časy prvních lásek v lacláčích nebo vágním navazováním vtipných a dramatických historek…

03077371.jpeg

V čem je naopak Fair Play konvenčním „jedním z řady“ je návodnost, doslovnost i neochota vystavit postavy dilematům, které nepřicházejí výhradně z roviny „zlého“ systému. Takřka všechny pochybné volby ve filmu jsou omluveny buď tím, že postava nemá vlastní jednání pod kontrolou (Anna), nebo že se drobnými podrazy snaží uniknout režimu (matka).

Jinými slovy, Fair Play všemi prostředky vytváří obraz morálně jednoznačných charakterů, které obstojí, zatímco ty problematické odsouvá do druhého plánu. Přitom právě tyto figury paradoxně o povaze normalizace, zhoubné podstatě podrazů i ústupků vypovídají nejvíc a vyznívají nejživotněji (trenér, který se snaží udržet v prestižním tréninkovém centru, doktor, který nedává najevo strach a pochyby nad účinky podpůrné látky).

Film tak postupně ztrácí hrany a na povrch vystupuje účelovost některých linií (milostný vztah Anny), ale i úsilí omlouvat jednání postav a v potencionálně sporných chvílích ho jednoznačně významově zakotvit (např. pomocí tklivé hudby). Můžeme sice spekulovat, do jaké míry se na dopování Anny podepisuje chorobná touha po úspěchu a do jaké míry si rodič „lhaním pro dobro dětí“ omlouvá vlastní ambice, faktem je, že Fair Play tyto motivy vpouští do hry minimálně.

Jeho moralistní závěr koresponduje s trendem vidět v normalizaci spíše prostor osobní statečnosti, než příležitost k tvrdé konfrontaci postav s jejich podlostí, ústupky a přešlapy. Film pak mnohem více snahy vynakládá k popisu, vysvětlování a obhajování skutků postav než k tomu, aby sugestivně vystihl zahnívající jádro „morálního patu“ a vyprázdněného ideologického drilu, který se v 80. letech výrazně podepisoval právě na podobě sportu (postup, který v roce 2006 virtuózně využily Bílé dlaně Szabolce Hajdu).

Namočit se, ale přesto zůstat čistý – dokud bude fungovat tenhle zvláštní paradox, pak filmy jako Fair Play nelze považovat za nic jiného, než za poměrně zručně naplněnou žánrovou šablonu, složenou z předvídatelných frází.

Hodnocení: 60 %

autor: Vít Schmarc
Spustit audio