Chytej letadla, ne pocity. Novozélandské letiště omezilo maximální dobu objímání na 3 minuty

Do oblasti, která se nachází tři kilometry pod hladinou Tichého oceánu, se vydává asi 20 000 chobotnic, aby se zde pářily, vychovávaly mláďata a poté zemřely, uvádí web LADbible. Místo se nachází necelých 130 km západně od Monterey v Kalifornii a je známé jako „chobotnicová zahrada“. Poprvé ho podle serveru Vice objevila v roce 2018 expedice amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA).

Sondy v dané lokalitě zachytily téměř nadpozemský jev. Následně bylo zjištěno, že se jedná o třpyt kůže chobotnic seskupených podél svahů hlubokomořské sopky zvané Davidson Seamount. Podle týmu vedeného Jimem Barrym, vedoucím vědeckým pracovníkem Výzkumného ústavu akvária v Montereyském zálivu (MBARI), je místo plné samic, mrtvých těl, zranitelných vajíček a vylíhnutých mláďat.

Tým chobotnicovou zahradu zkoumal pomocí dálkově ovládaného přístroje. Během tří let se do oblasti ponořil čtrnáctkrát. Výzkumníci došli k závěru, že v této lokalitě je teplá voda, která urychluje růst embryí chobotnic a pomáhá udržet druh naživu. Samicím zde trvá asi 1,8 roku, než „vyvedou“ svá mláďata – tedy že je hlídají a pečují o ně, dokud se nevylíhnou –, což je mnohem rychlejší proces než v jiných oblastech, kde chobotnice žijí. Některým hlubokomořským chobotnicím přitom trvá více než čtyři roky, než zplodí potomky. Vědci se domnívají, že lokalizované hlubokomořské zdroje tepla mohou být pro chobotnice a další druhy přizpůsobené teplu zásadní. V rámci studie zveřejněné v časopise Science Advances zjistili, že teplá voda poskytuje druhu chobotnic Muusoctopus robustus metabolickou vzpruhu, která zkracuje dobu rozmnožování.

O hlubokomořských vodách ale stále nemáme dostatek informací. Jak napsal server Guardian, podle Barryho existují i další hlubokomořské líhně chobotnic, které doposud nebyly objeveny. A zatímco tato zahrada chobotnic je chráněna v rámci národní mořské rezervace Monterey Bay, další lokality mohou být ohroženy vlečnými sítěmi a hlubinnou těžbou.

Největší zásobárna vody byla nalezena v kvasaru, který je od Země vzdálený více než 12 miliard světelných let. Vodní masa obklopuje černou díru zvanou kvasar, což je jeden z nejjasnějších a nejbouřlivějších vesmírných objektů. Je poháněn obrovskou černou dírou, která pohlcuje okolní disk s plynem a prachem, při jehož absorbování kvasar vyzařuje obrovské množství energie. Píše to server Indy100.

Hmotnost objevené vodní páry je nejméně 140 bilionkrát větší než veškerá voda ve světových oceánech dohromady. Pozorování odhalila, že vodní rezervoár vznikl v době, kdy byl vesmír starý pouhých 1,6 miliardy let. Pro představu, vesmír je nyní starý téměř 14 miliard let. „Prostředí kolem tohoto kvasaru je unikátní tím, že vytváří obrovskou masu vody. Je to další důkaz toho, že voda se vyskytuje v celém vesmíru, a to i v nejstarších dobách,“ řekl Matt Bradford, vědec z Laboratoře proudového pohonu NASA (JPL). Objev vody není až takovým překvapením, pára je však důležitým stopovým plynem, který odhaluje povahu kvasaru. A přestože se voda objevuje v celé Mléčné dráze, je ve formě ledu, jak poznamenal server UNILAD Tech.

To znamená, že zabírá mnohem méně místa než ta, která se nachází v kvasaru. Tento konkrétní kvasar ukázal, že vodní pára je rozložena kolem černé díry v plynné oblasti o rozloze stovek světelných let (světelný rok je necelých 10 bilionů kilometrů). Její přítomnost naznačuje, že plyn je na astronomické poměry neobvykle teplý a hustý.

K objevu vodní masy došlo už v roce 2011, teď se k němu ale opět upíná pozornost. Příští rok by totiž měl být uveden do provozu teleskop, který by mohl přinést nové
poznatky ohledně vzdáleného vesmíru. Takzvaný Fred Young Submillimeter Telescope (FYST) se staví v rámci observatoře Chajnantor na severu Chile.

FYST s průměrem 6 metrů používá nové optické technologie a podle stránek observatoře a podle webu observatoře by měl být spuštěný v roce 2025.

Výrobci, značky a produktové řady nejsou ve studii výslovně jmenovány. Menstruační potřeby ale byly údajně zakoupeny ve Velké Británii, USA a Evropě. „Pokud je nám známo, jedná se o první práci, která se zabývá měřením kovů v tamponech. Znepokojující je, že jsme zjistili koncentrace všech testovaných kovů, včetně těch toxických, jako je arsen a olovo,“ uvedla hlavní autorka studie Jenni Shearston. Předchozí výzkumy rovněž zjistily, že vystavení se toxickým kovům, jako je olovo a arsen, je spojeno s celou řadou zdravotních potíží, včetně demence, neplodnosti, cukrovky, rakoviny nebo s poškozením orgánů jako játra, ledviny a mozek.

Vědci se domnívají, že kovy se do tamponů pravděpodobně dostávají různými způsoby během výroby. Některé z nich mohly být záměrně přidány během produkce jako součást pigmentu, bělidla, antibakteriálního prostředku nebo nějakého jiného procesu v továrně. Také samotná bavlna může absorbovat toxické kovy z vody, vzduchu, půdy nebo z okolních kontaminantů. Jak upozornil server Science Alert, dokonce i rostliny, z nichž se vyrábí bavlna, hedvábí nebo viskóza používané v absorpčních jádrech tamponů, mohou v půdě přijímat kovy z pesticidů, hnojiv a odpadních vod.

V současné době není jasné, zda nalezené kovy přispívají ke konkrétním zdravotním komplikacím. Vědci proto vyzývají k dalším studiím, aby problematice porozuměli a zjistili, kolik toxických kovů se z tamponů vstřebává do těla. „Opravdu doufám, že výrobci budou povinni testovat své výrobky na přítomnost kovů, zejména toxických. Mohlo by to vést k pozoruhodným výsledkům, kdyby k tomu veřejnost vyzvala nebo požadovala lepší označování tamponů a dalších menstruačních výrobků,“ uvedla doktorka Shearston.

Dobrovolníci prováděli úkony, jako na skutečné cestě na Mars. Mezitím tak došlo na údržbu habitatu, sběr vzorků nebo ovládání robotického náčiní. Cílem mise bylo zjistit, jak se skupina dokáže vypořádat s výzvami, kterým budou lidé na Marsu čelit. Posádka čelila stresovým faktorům stísněného prostředí, zpoždění komunikace a omezených zdrojů. Jedla trvanlivé potraviny i zeleninu, kterou si pěstovala během pobytu v izolaci.

NASA vyvíjí technologii, která umožní vyslat astronauty na rudou planetu už v roce 2030. Simulovaná cesta byla první ze tří plánovaných cest do habitatu v rámci mise NASA Crew Health and Performance Exploration Analog, neboli CHAPEA.

Mars Dune Alpha se nachází v Johnsonově vesmírném středisku NASA v Houstonu. Součástí stanoviště je pískoviště plné červeného písku, kde účastníci provádějí simulované „procházky po Marsu“. Stanoviště má vlastní ložnice, kuchyň a dvě koupelny. Podle NASA má také prostory pro lékařské ošetření, rekreaci, fitness a pracovní aktivity.

Nejpřímější verzí smrti z horka je hypertermie, neboli přehřátí organizmu. Její dvě formy jsou vyčerpání z horka a úpal. Mezi příznaky vyčerpání z horka patří závratě, žízeň, nevolnost a slabost, zatímco příznaky úpalu mohou zahrnovat zmatenost a ztrátu vědomí. Úpal obvykle nastává, když teplota tělesného jádra dosáhne zhruba 40 °C. Tělo nedokáže dlouho zvládat tak vysoké teploty a bez rychlého ochlazení začne selhávat.

Identifikace hypertermie má však své hranice. Ne každý, kdo onemocní v důsledku horka, je schopen vyhledat pomoc. Pokud někdo zemře sám doma nebo přes noc v parku, teplota jádra se sníží, než je jeho tělo nalezeno. Dalším problémem je, že se definice „úmrtí z horka“ liší napříč státy.

Představte si, že někdo dostane infarkt v horkém dni, říká Este Geraghtyová, vedoucí lékařka společnosti Esri. „Dostal ho proto, že bylo horko, nebo to byla náhoda, že zemřel v horkém dni?“ Odpověď není vždy snadné zjistit a mnohé instituce nemají prostředky nebo prostor se o to pokoušet. Výsledek je však stejný: na následky horka umírá stále více lidí.

Podle loni zveřejněné studie o úmrtnosti v nadměrných teplotách přispělo horko v létě 2022 v Evropě k přibližně 61 000 úmrtí. Extrémní vedra podle Bloombergu jen tak nezmizí. Rostoucí množství skleníkových plynů v atmosféře již oteplilo průměrnou teplotu na planetě přibližně o 1,2 °C ve srovnání s předindustriální érou a vlny veder jsou stále častější a intenzivnější. Díky této trajektorii je stále důležitější vnímat horko jako smrtelnou hrozbu.

Meijer je z Nizozemska, kde místní zákony stanovují limit 25 dětí na jednoho dárce spermatu. Nizozemské zákony také zakazují dárcovství na více než jedné klinice v zemi. Přestože mu Nizozemská porodnická a gynekologická společnost v roce 2017 zakázala darovat sperma v Nizozemsku, Meijer nadále daroval sperma v jiných zemích.

Dokumentární miniseriál od Netflixu přináší rozhovory s páry i jednotlivými ženami, které zjistily, že jejich dárce spermatu Meijer zplodil stovky dětí, jak informoval web The New York Times (NYT). NBC připomíná, že se tím zvyšuje riziko vzniku romantického vztahu mezi nevlastními sourozenci, kteří možná ani netuší, že jsou příbuzní.

Samotný Meijer se natáčení dokumentu neúčastnil. Po jeho vydání prohlásil, že zplodil přibližně 550 dětí, nikoliv 1000, jak naznačuje název. Na YouTube uvedl, že když začal s dárcovstvím, sděloval rodinám přesný počet dětí, kterým pomohl na svět. Později se však rozhodl, že skutečný odhad přestane uvádět.

„Technicky vzato jsem nelhal, postupoval jsem podle pokynů každé velké komerční mezinárodní spermabanky, která příjemce neinformuje o množství potomků, které jeden dárce zplodí. Dal jsem rodičům odhadované číslo, to je víc informací, než by kdy dostali na jakékoli klinice,“ napsal Meijer pro NBC News.

Meijer v e-mailu podle NBC uvedl, že se chystá společnost Netflix zažalovat. Ta totiž v dokumentu tvrdí, že Meijer smíchal své sperma s spermatem jiného dárce, než je poskytl příjemci, aby zjistil, čí geny "zvítězí". Toto obvinění v dokumentu vznesla Meijerova přítelkyně, ten to označil za "zjevnou lež" a ve videu prohlásil, že pokud Netflix toto tvrzení z pořadu neodstraní, podá žalobu pro pomluvu.

Vědci se domnívají, že mnoho druhů netopýrů umí zpívat, někteří dokáží rozpoznat hlasy ostatních, mají dialekty, dokáží upozornit ostatní na nebezpečí a vytvářejí intenzivní pouta se svými mláďaty. O jejich sociální komunikaci toho však stále víme málo, tvrdí polyhistor a entomolog Piotr Naskrecki, podle kterého jsou netopýři svým chováním podobní primátům. „Na primátech je zajímavé to, že se u nich vyvinula schopnost varovat ostatní členy své skupiny před různými nebezpečími a že mají různé projevy různých signálů, kterými dávají najevo, o jaký typ nebezpečí se jedná,“ cituje Naskreckiho server Reuters.

Jenomže u netopýrů je těžké takové signály zachytit. Jak server dále napsal, netopýři jsou plaší, často žijí v nepřístupných oblastech a mnoho druhů je aktivních hlavně v noci. Jejich volání, echolokační nebo společenské, má navíc příliš vysoké frekvence pro slabé lidské ucho. Vědci by ale mohli dojít k průlomovému objevu v rámci projektu Chesterské univerzity v severním Walesu. Tým výzkumníků sleduje 10 různých úkrytů netopýrů. Pro tuto studii v současnosti vyvíjejí ultralehká a samonosná sledovací zařízení, protože stávající GPS mohou být pro létající savce příliš těžká. „Naše přenosná zařízení umožní poprvé spolehlivě kvantifikovat pohyb, chování a sociální sítě jednotlivých malých netopýrů,“ uvedla doktorka Christina Stanley pro BBC.

Netopýři jsou podle vědců chráněným druhem, který hraje zásadní roli v mnoha ekosystémech tím, že reguluje stavy hmyzu, opyluje rostliny a roznáší semena. Jsou však ohroženi zvukovým a světelným znečištěním, které má vliv třeba na jejich schopnost hledat potravu.

Kapalina byla objevena už v roce 2013 v kanadském dole a je stará asi 1,5 miliardy let. První bazén s pradávnou vodou leží v hloubce 2,4 km. V roce 2016 však na stejném místě vědci z Torontské univerzity objevili hlubší zdroj vody, který je nejméně o 500 milionů let starší. V hloubce asi 3 kilometry našli tekoucí vodu, jejíž stáří testy odhalily na 1,5 až 2,64 miliardy let. Jelikož byla po celou tuto dobu izolovaná, jedná se o nejstarší vodu, která byla na Zemi nalezena.

Tým vědců, kteří objev učinili, vedla profesorka Barbara Sherwood „Lidé si myslí, že nejstarší voda je nějaké malé množství vody zachycené v hornině. Ale ve skutečnosti bublá přímo na vás. Proudí rychlostí litrů za minutu,“ uvedla Sherwood pro BBC News. Vodu se následně nezdráhala ochutnat. „Pokud jste geolog nebo geololožka, pravděpodobně jste už olízli spoustu kamenů,“ odůvodnila Sherwood Lollar na první pohled překvapivý postup, tentokrát však místo kamene ochutnala kapky starodávné vody.

Následně zjistila, že voda je velmi slaná a hořká a mnohem slanější než voda mořská. Vědci dále našli chemické stopy, které po sobě zanechaly drobné jednobuněčné organismy, dříve žijící v tekutině. „Při pohledu na sírany ve vodě jsme byli schopni vidět stopy, které svědčí o přítomnosti života,“ řekla profesorka Sherwood Lollar. Studium vodních ploch, jako je tato, by mohlo vědcům napovědět, kde jinde ve Sluneční soustavě by mohl být život. Mezi možná místa patří třeba oceány na ledových měsících Saturnu a Jupiteru.

Naše planeta se skládá z několika vrstev: kůry, pláště a jádra, pevné kovové koule uvnitř Země, která rotuje nezávisle na naší planetě. Vnitřní jádro je nejžhavější částí planety s teplotou odpovídající povrchu Slunce. Hluboké nitro Země tak není možné přímo pozorovat, ani z něj odebírat vzorky. Seismologové získali informace o pohybu vnitřního jádra zkoumáním chování vln z velkých zemětřesení.

Vědci z kalifornské College of Letters, Arts and Sciences pozorovali seismické vlny vyvolané zemětřesením na stejných místech v různých časech. Spoluautor studie, profesor John Vidale, uvedl, že když se jádro otáčí, ovlivňuje to dobu příchodu vlny. „Dohadujeme se o tom už 20 let a myslím, že tohle je trefné. Domnívám se, že jsme ukončili debatu o tom, zda se vnitřní jádro pohybuje a jaký byl jeho vzorec v posledních několika desetiletích,“ říká Vidale. Porovnání načasování seismických signálů ve chvíli, kdy se dotýkaly jádra, odhalilo změny v rotaci jádra v průběhu času, což potvrdilo 70letý rotační cyklus.

Jeden slibný model navržený v roce 2023 popisuje, že vnitřní jádro se v minulosti otáčelo rychleji než samotná Země. Nyní se však otáčí pomaleji. Vědci uvádějí, že po určitou dobu rotace jádra odpovídala rotaci Země. Pak jádro ještě více zpomalilo, až se vzhledem k vrstvám tekutiny okolo sebe začalo pohybovat opačně. Výzkum publikovaný 12. června v časopise Nature nejen potvrzuje zpomalení jádra, ale i teorii z roku 2023, že toto zpomalení je součástí desítky let trvajícího vzorce zpomalování a zrychlování. „Což bude vyžadovat vysvětlení,“ řekl Vidale.

Stále totiž není jisté, jak by zpomalení vnitřního jádra mohlo ovlivnit naši planetu. Někteří odborníci tvrdí, že do hry může vstoupit magnetické pole Země. Přímý vliv vnitřního jádra na magnetické pole není známý, ale vědci již v roce 2023 uvažovali o tom, že pomaleji rotující jádro by jej mohlo potenciálně ovlivnit a také zlomkově zkrátit délku dne.

Změny v rotaci jádra jsou podle Vidala pro lidi téměř nepostřehnutelné. Když se jádro otáčí pomaleji, plášť zrychluje. Tento posun zrychluje rotaci Země a délka dne se zkracuje, i když jde jen o tisíciny sekundy. Podle výpočtů výzkumníků je navíc jádro téměř připraveno začít znovu zrychlovat, k čemuž by mělo dojít asi za pět až deset let.