Co se stalo se Hrou o trůny? Kde rozum jde stranou, nastupuje sentiment

10. srpen 2017
Ze sedmé řady Game of Thrones

Hra o trůny závislost rozhodně vyvolává, nejsou to žádné fámy. Moc dobře si pamatuji na první binge noc, když jsem otevřel tuhle Pandořinu skřínku a odlepil oči od obrazovky až s posledními záběry první sezóny. Sledování dalších řad jsem pak většinou odkládal, z obavy, že se zas ztratím v bezčasém kontinuu a zničehonic přijdu o spoustu hodin spánku. Takhle to bylo pokaždé. Až do 7. řady.

Abych byl přesný, první pochybnosti se dostavily s poslední epizodou šesté řady. Ačkoli místa, postavy, dějové linky mi byly známé, jako bych se díval na úplně jiné dílo. Z televize se stal film. Z politického dramatu epika. Ve mnoha scénách se „vyprávělo“ hudbou, která najednou výrazně změnila naladění v porovnání s doposud nastavenou poetikou. Přibylo ilustrativních záběrů v pohybu, často z nadhledu. Možná, že tady přišel ten zlom, nevyhnutelné nebylo možno oddalovat. Události, které se šest řad skládaly dohromady, aby vyústily v obří konflikt všech silných hráčů, najednou dosáhly onoho bodu zlomu. Poslední kostka domina byla na svém místě. Už nebylo na co čekat.

Je to vlastně logické a možná že i zde máme vysvětlení Martinova tvůrčího bloku: Hře o trůny se vyčerpala mechanika děje. Po šesti sezónách se opravdu opotřebuje každé ze široka vedené vyprávění, i když střídáte prostředí, situace a postavy. Zvlášť když těch pár posledních povážlivě ubývá v důsledku uplatňování šokové identifikace. Je známým faktem, že tvůrci často odebírají ze šachovnice Hry figury, které jsou divákům buď opravdu sympatické, nebo je tvrdě nenávidí.

Ze sedmé řady Game of Thrones

Ani větší dávkou násilí, sexu a smrtí nejde publikum dále více dráždit. To už snad došlo i tomu nejzarytějšímu fanouškovi. Co pak ale zbývá? Můžete přivést novou postavu, jak se také stalo, a dát jí (iluzorní) status „gamechangera“. Těžko se ale ubránit pocitu, že za rohem nastartoval deus ex machina. Delikátní politické tanečky a intriky za zástěnou jdou stranou, když se proti sobě valí armády. Každopádně při tom zase někdo umře. To už se ve válkách stává. Překvapit nás může spíš jen to, když nějaká postava zázračně přežije. Nebo se z tenat smrti vrátí někdo už odepsaný a oplakaný. Počkat? To už tu ale vlastně taky bylo.

Tam, kde se vyčerpal rozum a kombinatorika, se scéna otevírá sentimentu. Je třeba si v čase konce konečně říct, jak se věci skutečně mají a jaké city nás k sobě váží. A že se v 7. řadě hodně mluví, hlavně ze začátku a skupinově. K melodramatickému ideálu tu už chybí jen, aby se vyjevilo, že někdo je něčí dávno zapomenutý syn, nebo odříkaná matka. Ale to by snad už bylo moc. Nebo že by…

Předpovědět úplný konec je přesto stále ještě těžké, i když pole determinant se znatelně zúžilo. Armáda apokalypsy ovšem buší na vrata, obrazně i konkrétně, a jde jen o výsledek téhle jediné, poslední bitvy. Kdo se jí dožije, kdo do ní vojska povede a jak se před ní změní uspořádání v Západozemí, je celkem lhostejné. Záleží jen na výsledku jedné jediné bitvy. Já sám tajně doufám, že tvůrci vytáhnou svůj poslední trumf a udrží si antiiluzivní perspektivu světa, kde z povahy jeho uspořádání zlaté časy nikdy nenadejdou. Zní to povědomě?

Ze sedmé řady Game of Thrones

P.S.: Ztráta iluzí už u mě znatelně proběhla. Uvědomil jsem si ji v momentě, kdy jsem 7. sezónu zcela automaticky začal sledovat aktuálně v době vysílání, místo abych s puzením narkomana oddaloval ten slastný moment, kdy si celou řadu vpravím naráz do hlavy. I mě semlela mechanika vyprávění...

Autor:Petr Pláteník

Další články autora