Collateral
Ukázka áčkového díla z továrny na sny, film bez větších přesahů, ale vypravěčsky po většinu času originálně a funkčně budovaný. Příběh s postavami, jaké jsou nyní v módě: nikoli svalovci ovládající bojová mění, ale civilní občané - hrdinové ve stádiu zrodu.
Nový film režiséra Michaela Manna Collateral vypráví příběh o náhodném setkání Vincenta, nájemného vraha na noční směně (má naplánováno pětinásobné naplnění smlouvy), s Maxem, který je něco jako nejlepší a nejpoctivější taxikář v Los Angeles. Snímek vypráví příběh jediné noci a je v některých svých pasážích velmi komorní. Celkově se snaží být spíš napínavý než akční. Často vystačí se dvěma herci v uzavřeném prostoru taxíku. Napjatá a stísněná atmosféra je sice vyvolána situacemi, které jízdu přerušují a vyskytují se za hranicemi její plynulosti, ale dialogy tyto situace rozvíjejí. Jejich průvodním jevem a nenásilným poznávacím znamením je, že hlavní postavy se dívají jedním směrem - napětí je drženo pod pokličkou, protože nemůže přerůst v konfrontaci znepřátelených stran tváří v tvář. Zároveň máme obě tváře stále před sebou, montážní princip záběrů a protizáběrů je potlačený, celý prostor vnitřního napětí máme stále před sebou.
Herci dobře využili poskytnutou příležitost. Na tváři dávají znát emoce jen v nejnutnější možné míře, aby každé z gest bylo naplněno významem. Zřetelné je to hlavně u věcného Cruisova Vincenta, což ovšem neznamená, že v tomto případě o tradiční zjednodušený profil vraždícího stroje, protože tvůrci jeho postavu neodtrhnuli od sociálního zázemí. Pro postavu Maxe to platí ještě mnohem spíš a zpracování této postavy Jamiem Foxxem je vůbec to nejzajímavější, co film nabízí. I když role probuzeného hrdiny (hrdiny proti své vůli, ve které Max končí) není prosta klišé. Zachrání milovanou ženu ze spárů nájemného zabijáka, což je (vlivem filmu) vzor modelující divácké představy, podobně jako starý "selfmademanský" sen o byznysu s luxusními limuzínami. S trochou ironie je možné konstatovat, že Maxův americký sen se vlivem okolností svým způsobem naplnil.
Sporadické pokusy scenáristy Stuarta Beattieho o něco víc, než je "jen" napínavý příběh, vyznívají zbytečně doslovně (několikrát navazovaná konverzace o odcizenosti, pociťované v L.A.), nebo trapně (zabiják Vincent zcela vážně "filozofuje" o válkách a masakrech, které svojí šíří zastiňují, nebo snad dokonce ospravedlňují několik málo vraždiček na druhé polovině zeměkoule). Kromě solidního psychologického vykreslení žádný další přesah filmu směrem ke společenské realitě z Collateralu neplyne, lze se zabývat pouze kvalitami výstavby vnitřního světa díla. Řada situací je řešena zajímavě: mezi jinými stojí za vyzdvižení sekvence, ve které Vincent v rámci krycího manévru, "aby vše probíhalo jako každý normální večer", zavítá do nemocnice za Maxovou matkou a vydává se za taxikářova přítele. V této scéně, která mimo jiné posiluje pravděpodobnosti stvořeného světa (ačkoliv si o základ celého filmu nemusíme z hlediska pravděpodobnosti vůbec dělat iluzi), se prokreslí psychologický profil Maxe, zároveň v závěru eskaluje napětí a děj se posunuje kupředu. Jiná zajímavá scéna - v jazzovém klubu - se zpočátku jeví jako odbočka, aby vzápětí překvapivě skončila zcela na hlavní ose "cesty od vraždy k vraždě".
Standardní hollywoodská produkce obvykle neusiluje o víc než o řemeslně dobře vystavěný napínavý příběh, který podávají skvělí herci. Film Michaela Manna je se svým důrazem na atmosféru rozhodně na horní kvalitativní hranici tohoto typu filmové produkce. Ale také připomíná, že režisérův podíl na filmu by mohl být ještě vyšší, čímž by se Mann zařadil mezi osobnosti, které si ekonomicky stresujícím prostředí Hollywoodu vydobyly autorský prostor.
Collateral (USA, 2004, 119 min.) Režie: Michael Mann, scénář: Stuart Beattie, kamera: Dion Beebe a Paul Cameron, hudba: James Newton Howard, hrají: Tom Cruise, Jamie Foxx, Jada Pinkett Smith, Mark Ruffalo, Javier Bardem a další.
Česká premiéra: 21. října 2004
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.