CTM 2013: Čtvrteční klid před víkendovou party bouří

02693429.jpeg

Festival Club TransMediale se zlomil v půli. Pátečně-sobotní noc v Berghainu slibuje party line-up non plus ultra: začátek v jedenáct večer, konec po poledni... Čtvrteční program byl oproti tomu daleko více poslechový – prim hrály kytary (sic!), syntezátory a (jak jinak) laptopy. Klid před bouří? Ano i ne.

Bouřilo se totiž v prostoru Kantine hned vedle Berghainu, který naopak působil po většinu času až nezvykle „vyklidněně“. Čtvrteční program nesliboval žádné velké útoky tancechtivých na parket, i když Kuedo by byl samozřejmě jiného názoru. Toho jsem si už ale na závěr noci nechal ujít. Jamie Teasedale promine, jeho syntezátorové vyhrávky mě nikdy nechytnuly za uši natolik, abych jeho navíc ne zrovna proměnlivý live-set musel slýchat několikrát do roka. Nicméně zpátky na začátek...

Jednočlenný projekt Wife si odbyl premiéru na krakovském Unsoundu, kde byl ovšem do programu zařazen až dodatečně, takže mi jeho vystoupení, kvůli absenci v oficiálním tištěném programu, uniklo. Náprava na sebe naštěstí nenechala dlouho čekat – James Kelly byl záhy ohlášen v line-upu letošního CTM Festivalu a čtvrteční program v Kantine zahajoval právě on. Když pominu vokály, které mě osobně k jeho jinak sympaticky znějícímu trianglovském postdubstepu příliš nesedí, a fakt, že má venku zatím jenom jedno EPčko, od čehož se také odvíjela délka vystoupení, myslím, že o téhle „ženě“ ještě v budoucnu uslyšíme.

To Holly Herndon (v tu dobu ještě před vydáním debutové desky Movement) jsem si v Krakově ujít nenechal a nelitoval jsem, takže nebyl důvod, proč si ji nezopakovat o tři měsíce později v Berghainu, už s nastudovanou dlouhohrající prvotinou. Na téhle studentce PhD v oboru elektronické hudby na univerzitě ve Stanfordu je znát, že má teoretický základ, který dokáže úspěšně přetavit do praxe. Její experimentování s vokálem, vrstvením jednotlivých složek a postupnou gradací (a také jakýmsi softwarem připomínajícím svým fungováním theremin) vynikne nejlépe právě naživo. Pokud vás zmíněný debut baví alespoň z poloviny, měli byste si jeho autorku odchytnout v klubu – myslím, že nebudete litovat.

02820160.jpeg

Jestliže mi při domácím poslechu zní většina tracků na Movement až zbytečně „přeexperimentovaně“, tenhle pocit záhadně zmizí, jakmile se ocitnu s tvorbou Holly Herndon v přímé konfrontaci pod pódiem. Možná to má na svědomí její charisma, možná fakt, že člověk může tak trochu poodhalit tajemství výroby jednotlivých skladeb, každopádně to ve výsledku funguje a to je dobře.

Mario Diaz De Leon připravuje k vydání novou desku u mnou oblíbeného labelu Denovali pod aliasem Oneirogen (ostatně už předešlá nahrávka Hypnos se u Denovali Records dočkala reedice vzápětí po vydání na malé americké značce Shinkoyo), což byl pádný důvod pro to zjistit, jak se to má s tímhle drone-noiseovým kytaristou naživo. Ti, kdo mě znají, vědí, že nejsem žádný expert na kytarovou (nebo nedej bože noiseovou) scénu, ale čas od času mě některé ze jmen chytne za uši a přesně to se v současné chvíli děje právě s Oneirogenem. Doma si jeho halucinogenní kytarové výlety do světa distorze asi nebudu pouštět zrovna každý den, ale do zpoceného prostoru Kantine (jenž se během pár minut dokáže, kvůli zřejmě totální absenci jakéhokoliv odvětrávání, proměnit v solidní mix kouře, potu a vydýchaného vduchu) připomínajícího vzdáleně třeba strahovskou Sedmičku, sednuly Diazovy hlukové stěny, do kterých zakomponovával svá kytarová sóla, jedním slovem výtečně.

Jedním z vrcholů čtvrtečního programu byl bez diskuze Forest Swords. Bližší seznámení s tímhle jednočlenným projektem Matthewa Barnese, na pódiu doplněného o baskytaristu, mi dosud záhadně unikalo. Po včerejším vystoupení budu muset svůj rest evidentně napravit. Matthew Barnes skvěle propojuje světy dubových ozvěn, atmosférické elektroniky a instrumentálního ambientu s občasnými úlety do výrazně rytmičtějších pasáží (breakcore anyone?). V jistém smyslu slova zasněná produkce, u které se ovšem rozhodně vyplatí zůstat vzhůru. Pro mě osobně zatím nejpříjemnější překvapení letošního CTM Festivalu.

02820159.jpeg

Chris d’Eon, v hudebním světě zkráceně pouze d’Eon, otočil se svým live-setem o 180 stupňů směrem k improvizaci a chaotičnu, tak jak to s klávesami umí snad jenom on. Výsledek zněl, jako kdyby se zpomalený epileptický záchvat s jednotlivými škuby lidského těla následně přetransformoval v patřičné zvukové abstraktno. Po krásně kompaktní produkci od Forest Swords to na mě působilo jak pěst na ucho (dle znatelně se vyprázdnivšího prostoru před pódiem jsem očividně nebyl sám) a s vidinou nekonečné pátečně-sobotní party, během které se má třeba Andy Stott dostat na pódium až po čtvrté hodině ranní, byl útěk do peřin celkem jasnou volbou. V prostoru Kantine v té chvíli hřměli dánští post-hc-punkeři Iceage a klub praskal ve švech. Příznivci kytar se, oproti elektronickým party people, dočkali své bouře o den dříve.