CTM 2013: Lámání zvuku a sonické fyzično
První z každodenních vzpomínek na letošní program 14. edice CTM Festivalu přináší po roce se do Berlína na týden znovunavrátivší festivalový harcovník Jarda Petřík. Nejen odpovědi na otázky, jak vtipní jsou Matmos mimo pódium a proč méně je někdy více, přináší jeho report z vybraného úterního programu.
V loňském roce svíraly Berlín po celý týden na přelomu ledna a února patnáctistupňové mrazy – žádný med vracet se v deset hodin dopoledne z Berghainu v propoceném oblečení v té šílené zimě, která prolézá do morku kostí tak snadno jako nůž do másla. Letos všechny návštěvníky CTM Festivalu stejná severská krutovláda minula o týden, ale abychom to neměli zas tak jednotvárné, vystřídaly ji pro změnu, aspoň v zatím proběhnuvších prvních dvou dnech, solidní cimrmanovské lijavce. Ještě že to u zimních indoorových festivalů nehraje stejnou roli, jako u těch letních outdoorových, to by si organizátoři CTMka mohli zcela legitimně myslet, že jsou tam nahoře prokletí.
Úvodní, pondělní den festivalu, včetně vyprodaného vystoupení dua Matmos, kde měli M. C. Schmidt a Drew Daniel ve světové premiéře předvést svou novou, v únoru vycházející desku The Marriage Of True Minds, jsem si odepřel, ale jako solidní náhrada se ukázala jejich úterní debata v prostoru Kunstraum Kreuzberg / Bethanien s Jennifer Lucy Allan píšící pro britský magazín Wire. Přiznávám, že mě tvorba tohohle baltimorského dua nikdy moc nechytila, ale po zmíněné diskuzi jsem se přistihnul, jak přemýšlím o tom, že dám jejich deskám ještě jednu šanci. Pánové očividně vědí, jak pozitivně zapůsobit.
Schmidt a Daniel jsou neuvěřitelně vtipní a bezprostřední chlápci, kteří si dokážou udělat srandu z čehokoliv, včetně vlastní produkce, a i na tu nejbanálnější otázku odpovědět takovým způsobem, že vás vtáhnou do děje jedním lusknutím prstu. Během hodiny poodkryli současný stav baltimorské kulturní scény, vysmáli se techno producentům, kteří při rozhovorech dělají ze své tvorby nový filosofický směr (a přitom je to pořád „jen techno“) a rozebrali samozřejmě i pozadí vzniku své nové desky. Kdybych to mohl v rychlosti porovnat třeba s Timem Hecker a Danielem Lopatinem, kteří byli zpovídaní během jednoho z odpoledních diskusních programů v říjnu na krakovském Unsoundu a celé interview bylo svou unylostí spíš za trest, tak dělat rozhovor s Matmos je rozhodně za odměnu.
Když už jsme u krakovského Unsoundu – jeden z praktických rozdílů těchto dvou, jinak svým pojetím a zaměřením hodně podobných festivalů, je třeba ten, že v Krakově se naprostá většina hudebního programu nekříží, zatímco berlínský CTM Festival proti sobě ve večerních hodinách často staví dva (nebo i tři) různé akce na různých místech. Nezbývá tak, než se rozhodnout, čemu dát přednost. U mě úterní večerní program v Berghainu vyhrál nad novým projektem Davida Tibeta Myrninerest, koncertu Jamese Blackshawa a dalších v prostoru Hebbel Am Ufer (HAU1) a nutno říct, že jsem nelitoval.
Večírek s podtitulem Forever New Frontiers skrýval mimo jiné vystoupení Emptyset, projektu Diamond Version (který tvoří Carsten Nicolai aka Alva Noto a Olaf Bender aka Byetone) nebo nového pseudonymu Andrease Tilliandera TM404 (dříve vydával coby Mokira třeba u Type Records), který celý program odstartoval v duchu analogovém a stylu acid/dub/minimal techno. Žádný laptop, jenom krabičky a efekty a dlouhé, zvolna se rozvíjející čtyřtakty, zpola poslechové, zpola taneční. Na letmý poslech možná nenápadný, ale rozhodně propracovaný a pro mé uši ideální úvod před sonickým hromobitím, které mělo následovat.
Emptyset jsem se stejným programem viděl v říjnu na již zmíněném Unsoundu (rozhovor s Jamesem Ginzburgem si mimochodem stále můžete přečíst/poslechnout na našem webu), tak mě zajímalo, jak to bude znít podruhé, v jiném, zvukově podstatně kvalitnějším prostoru. Ve vší úctě ke krakovskému muzeu Manggha je Berghain úplně jiná zvuková dimenze a podle toho také vystoupení bristolského dua vypadalo. Pokud jste Emptyset naživo nikdy neviděli, ale třeba finské lamače zvuku Pan Sonic ano, vězte, že v porovnání s tvorbou Ginzburga a Purgase jsou Mika Vainio a Ilpo Väisänen, decentně řečeno, malí páni. Masivní, ultrapomalé industriální beaty a rozglitchovaná, jakoby pozpátku puštěná echa znějí asi tak, jako zatloukání stovkových hřebíků do ocelové stěny sbíječkou, vynásobeno tisícem. Drcení ušních bubínků zaživa, okultní seance pro milovníky analogové tortury, fyzický zážitek non plus ultra. Emptyset si můžete pustit do sluchátek, můžete si je poslechnout na vašem domácím stereu, ale teprve v klubu na opravdu pořádném zvuku vás tvorba tohohle dua dostane svou intenzitou do kolen.
Projekt Diamond Version vzniknul tak, že své hudební síly spojili Alva Noto a Byetone z labelu Raster-Noton. Úterní večer v Berghainu Forever New Frontiers byl mimochodem pojmenovaný podle jedné ze skladeb z druhého EPčka právě téhle dvojice. Klasický chladný a strojový zvuk obou producentů zůstal, výraznější rozdíl oproti jejich sólové tvorbě je snad jen v klubovějším pojetí a charakteru sonických textur obou dosud vydaných EPček (která také tvořila základ jejich live-setu). Nad hlavami měli Carsten Nicolai a Olaf Bender dvě obrovská plátna, na něž se promítaly různé texty, černobílé obrazce a roztrhané hrací karty, vše samozřejmě v duchu estetiky labelu. Nicméně co se týče samotného sonického zážitku, Diamond Version rozhodně nedosahují takových zvukových extrémů jako Emptyset.
Důvod, proč jsem nakonec z jejich vystoupení předčasně odešel, byl ale jinde a měl jméno Atsuhiro Ito. Japonský hráč na „zářivku“ pojmenovanou Optron, ze které pomocí různých efektů a propojení s jakýmsi softwarem vyluzuje zvuky elektrické kytary. Když se na pódiu objevil poprvé a předvedl asi pětiminutovou světelně-akustickou show za doprovodu Diamond Version, bylo to vtipné, originální a do konceptu celého večera i dobře zapadající. Když se ale vrátil podruhé a začal předvádět nekonečné onanistické běsnění v duchu naprosto vyprázdněných kytarových sól, která si dokážete představit, byl veškerý dosavadní pozitivní zážitek rozcupován na kousíčky, jako vzpomínané promítané hrací karty.
Přeladit uši po předešlých hlukových anabázích do módu ambient a field recordings se bohužel ukázalo jako nemožné. Následné vystoupení ten večer trojčlenného Soundwalk Kolektivu tak jen prošumělo kolem, přestože organizátoři možná i z toho důvodu umístili jejich tichý live-set do prostoru Panorama Baru, zatímco Berghain samotný ovládnuly tepající techno rytmy, které po druhé hodině ranní uzavřely úterní program. A venku čekal na poslední tanečníky opouštějící klub, hádejte kdo. Ano, lijavec. Nenaděláte nic.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
