Debut Claire M Singer oslňuje jako nová hvězda na scéně drone ambientu
Album Solas, což znamená ve skotské galštině světlo, je pozoruhodné z několika důvodů. Jednak jde o silný, opožděný debut britské skladatelky a hráčky Claire M Singer, která vytváří hudbu už čtrnáct let. Za druhé, se tu tak trochu vrací do hry zásadní londýnský label Touch, který opakovaně posunul hranice dnešní hudby, ale v poslední době mu docházely síly.
A za třetí, a možná především: tenhle rok se doširoka rozlévají inspirace hudbou droneových prodlev a leckdo je vede dál, k širšímu publiku. Do alba The Ship nabral tuhle poetiku Brian Eno, k post-drone scéně po svém přispívají Tim Hecker i Ben Frost. V jiné podobě se tenhle proud zjevuje u téměř popového Iana Williama Craiga nebo u skladatelky Catherine Lamb. Tahle autorka tuhle scénu výtečně posiluje.
Ukázky z alba poslouchejte v Echu Pavla Klusáka.
Claire M Singer ve svých skladbách a nahrávkách obsadila polohu, jakou jinde těžko uslyšíme. Sama hraje na violoncello i chrámové varhany, přičemž amalgam výsledného zvuku prochází elektronickou postprodukcí. Tak jako se pohybuje na pomezí hudby hluboce harmonické a experimentální, tak dokáže jít i po hranici mezi statičností a pohybem. Nejplněji to ukazuje track A Different Place, který může lehce připomenout i jinou ze ženských autorek spojených s labelem Touch: islandskou cellistku Hildur Gudnadóttir.
Mohli bychom zaváhat, zda toto není album „za zásluhy“: Claire je uměleckou ředitelkou londýnské scény Union Chapel. Ale sama hudba ty pochyby dost rozhání, stejně jako životopis Singerové, která koncertovala už v Tate Modern a před vydáním ji protáhl label Touch svou koncertní šňůrou alternativních varhanních koncertů Spire. Mimochodem, čistě varhanní pětadvacetiminutová skladba The Moledindar vyplňuje celý druhý disk z dvojalba. Krátce řečeno, jsou tu tracky, které se harmonicky nehnou z místa, a pak ty druhé, které jakousi harmonickou a melodickou cestu urazí, byť třeba velmi střídmě.
Jak víme, varhany rezonují skrze sloupce zvuku, cello nebo housle znějí víc z hloubi dřeva. Snad proto Claiřin proud zvuku jako by rozrezonovával celé místo, vzduch v místnosti i hmotu v hloubi stěn a lidských těl. Je to hudba, které sluší hmatatelný prostor, se kterým by se snoubila, odrážela se o něj a ožívala drobnými akustickými víry, které nemohou nastat ve sluchátkách, ale v reálném místě ano. Dokážu si představit, že něco z téhle hudby se licenčně dostane do soundtracků a bude se to na nás hrnout z vychytaných kino soundsystémů. A taky bych to autorce přál: licence pro podobné účely dnes muzikantům významně pomáhají uživit se.
No a pochopitelně je potěšující taky už jen to, že label Touch o sobě znovu dává takhle výrazně vědět. Vydavatelství a producentské centrum se silnou vizí dalo v uplynulých letech světu osobnosti, jako jsou Biosphere, Philip Jeck, Fennesz, Ryoji Ikeda, Chris Watson, Oren Ambarchi nebo Hildur Gudnadóttir. Jenže s koncem éry nahrávek to má těžší a zvláštními projekty, jako byla kniha fotografií s hudebním doprovodem Miky Vainia Halfway To White, se nedá vystačit dlouho. Biosphere, Fennesz i Ikeda už dnes vydávají desky jinde – a výborná hudba Simona Scotta z kapely Slowdive tu prošla dost bez povšimnutí.
Claire M Singer a její Solas (Světlo) se těší dost dobrému ohlasu. Snad to znamená dlouhodobější oživení u cenné a chytré značky Touch. Na podzim tady vyjde titul mnohem víc temný než světelný: album legendy dark ambientu, amerického producenta jménem Lustmord.
Claire M Singer – Solas. 2 CD (+ bonusový download), Touch, 2016
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
