Demdike Stare: Současná hudba nás nezajímá

13. prosinec 2016
02762243.jpeg

Miles Whittaker a Sean Canty se znají už víc jak dvacet let, přesto jejich společný projekt vznikl teprve nedávno, na přelomu let 2007 a 2008. Názvem se inspirovali u slavné čarodějnice přezdívané Demdike a pustili se do skládání patřičně „okultní“ produkce na pomezí dark ambientu, dub-techna, industrialu a experimentální elektroniky, kterou jim od začátku vydává spřátelený britský label Modern Love.

Na festivalu Unsound odehráli speciální koncert s osmnáctičlennou částí krakovské filharmonie, pro niž napsal partitury skladatel současné „moderní klasiky“ Danny Norbury. Rozhovor s oběma členy Demdike Stare se nicméně odehrál několik dnů před samotným vystoupením a točil se především kolem tématu sbírání desek.

Vaše hudba je hodně založená na samplech, je těžké ji převést do živé podoby při vystoupeních?
Miles Whittaker:
Snažíme se kombinovat DJing a živé hraní. Jedna z věcí, kterou děláme během našich live show, je používání různých nahrávek k vytváření smyček a také vlastních dubplateů všemožných zvuků. Ale některý studiový materiál je samozřejmě složité převést do koncertní podoby, protože naše studio se skládá ze zhruba padesáti analogových přístrojů, které si samozřejmě z logických důvodů všechny s sebou na turné brát nemůžeme. Některé elementy ze skladeb hrajeme naživo pomocí syntezátorů nebo různých efektových krabiček a dáváme si pozor na to, jak výsledek zní, protože hudba Demdike Stare je především o náladě a atmosféře, takže někdy je hodně těžké to všechno naživo zvládnout.

Když jsem se vloni tady v Krakově bavil s Jamesem Kirbym, říkal mi, že staré plesové nahrávky, které později použil pro svoji desku An Empty Bliss Beyond This World, našel úplně náhodou v jednom obchodu s hudbou v New Yorku, kam šel s vámi. Jakým způsobem hledáte vinylové desky vy?
Miles Whittaker:
Většinou přesně víme, co hledáme, protože jsme oba se Seanem sběratelé vinylů, přičemž už pro nás není důležité, jestli tu kterou desku někdy použijeme k samplování, nebo ne. Poslední měsíce se navíc snažíme od samplování upouštět, protože člověk s tím musí být hodně opatrný. Takže desky, které kupujeme, jsou hlavně pro naši osobní potřebu. A čím více a čím déle si kupuješ desky, tím přesněji víš, co konkrétně sháníš. Musíš se pořád posouvat dopředu a hledat něco nového, co bude třeba pro hodně lidí těžké uposlouchat. Sbíráme desky už dvacet let, takže jsme se dostali do bodu, kdy nepotřebujeme a ani nechceme kupovat stovky nových techno nebo house releasů, to už máme za sebou.

Jak jste se vlastně dostali ke sbírání desek?
Sean Canty:
U mě to bylo díky hiphopové kultuře. Ke kupování starých desek jsem se vlastně dostal tak, že jsem jednoduše chtěl vědět, odkud ty samply z mých nejoblíbenějších hiphopových nahrávek ve skutečnosti pocházejí. Což samozřejmě vedlo ke kupování filmových soundtracků, jazzu, rocku nebo world music.

02759884.jpeg

Miles Whittaker: Na přelomu 80. a 90. let jsem vyrůstal na raveové kultuře a v průběhu 90. let jsem byl úplně pohlcen ranou britskou taneční hudbou, takže tahle moje obsese vedla k jakési první opravdové vinylové kolekci, ve které byste s největší pravděpodobností našli jungle, staré hardcorové vinyly, raného Aphexe Twina nebo Autechre. Prostě hodně britské elektroniky. Se Seanem se ve skutečnosti známe hodně dlouho, ale před nějakými zhruba deseti lety jsme k sobě začali nacházet cestu i díky našemu rozdílnému hudebnímu vkusu.

V praxi to vypadalo tak, že Sean mi třeba pouštěl staré jazzové nahrávky, o kterých jsem do té doby neměl ponětí, a já zase jemu staré houseové desky a takhle jsme si navzájem rozšiřovali svoje hudební obzory. A přestože některé desky byste našli u obou z nás, tak náš hudební vkus se pořád hodně liší, což samozřejmě úzce souvisí s identitou člověka. Myslím, že čím upřímnější jsi při kupování hudby, tím upřímnější jsi sám k sobě. Člověk by si měl kupovat desky, které chce on sám skutečně slyšet, a ne ty, o kterých mu lidé kolem něj říkají, aby si je koupil.

Sean Canty: Máme takový postoj, který nerad říkám, ale my si prostě nekupujeme nahrávky, které mají všichni kolem nás. Opravdu mě nezajímají současné techno releasy, nebo dokonce už ani hiphopové desky. Jsme vlastně posedlí mícháním žánrů. Andy Votel by to asi vysvětlil líp, ale třeba nápad propojit popovou hudbu s rozostřenými kytarami a pořádnými bicími mě opravdu dostává. A z podobného důvodu si vlastně kupujeme jazzové nahrávky, které v sobě obsahují elektronické elementy. Tím největším crossoverem mezi všemožnými žánry je jazz a asi bys byl překvapen, jaké jazzové nahrávky posloucháme. Hodně často totiž nemají s hudbou Demdike Stare absolutně nic společného.

Všechny vaše releasy vycházejí u labelu Modern Love. To, předpokládám, nebude náhoda…
Miles Whittaker:
Všechno je to díky tomu, že jsme navzájem přátelé. Prakticky všichni, kteří u Modern Love vydávají nebo jsou s labelem jakkoliv propojení, se mezi sebou dobře znají. A člověk, který Modern Love vede, je zároveň ten, kdo mě vždycky nejvíc podporoval. Já ve skutečnosti skládal hudbu daleko dřív, než jsem vydal první release, a byl to právě on, kdo mi řekl, abych nic neuspěchal. Takže když jsem po patnácti letech DJingu dospěl do stadia, kdy jsem chtěl taky něco vlastního vydat, on mě mírnil, abych počkal, že mi dá vědět, až budu opravdu připraven. A potom ke mně jednou přišel s tím, že chce vydat tenhle a tenhle můj track, protože se mu líbí, a tak to vlastně celé začalo.

02759897.jpeg

Další důležitý fakt je, že u Modern Love máme stoprocentní kreativní svobodu v tom, co děláme, což v dnešní době zdaleka není pravidlem. V současnosti není moc labelů, které by chtěly riskovat, a spíš se drží určitého zavedeného typu hudby, který vydávají. Modern Love se oproti tomu řídí heslem „Vydáváme cokoliv, co si myslíme, že zní dobře“.

Znáte se navzájem už víc než dvacet let, proč trvalo tak dlouho, než vznikl projekt Demdike Stare?
Miles Whittaker:
To je tak trochu Seanova chyba, ale taky jsme na to ještě nebyli připraveni, a když nejsi připraven, tak prostě nejsi. Několik let jsem se snažil Seana přimět k tomu, aby začal skládat, ale bez úspěchu. Až někdy v roce 2008 mi zavolal: „Jsem připraven, udělejme něco.“ Nicméně prvotní důvod vzniku Demdike Stare byl ryze osobní, ve skutečnosti jsme vůbec neplánovali vydat oficiální release. Jen jsme nemohli najít hudbu, kterou jsme chtěli slyšet, tak jsme si ji sami vyprodukovali. Pak to ale uslyšeli lidé z Modern Love a chtěli to vydat, tak jsme si řekli proč ne.

Skrývá se za názvem vašeho projektu něco víc než jen odkaz k jedné z nejslavnějších čarodějnic Elizabeth Southerns, přezdívané Demdike, která pocházela ze stejného města jako vy?
Sean Canty:
Nemá to nic společného s tím, že by mě nějak bavil okultismus nebo něco takového. Jen mi tohle jméno pasovalo pro název našeho projektu v souvislosti s hudbou, jakou jsme chtěli produkovat. Žádný hlubší význam v tom opravdu není. Vyrůstali jsme v prostředí, kde jsou odkazy k čarodějnictví skoro na každém kroku – už když jedete autobusem do centra, tak je nemůžete minout.

02759817.jpeg

Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Miles Whittaker:Chceme se hlavně pořádně vyspat, protože letos jsme na náš vkus docela hodně koncertovali a cestovali. A pak se pustit do nahrávání další desky. Elemental vyšlo na přelomu prosince a ledna, takže možná někdy v únoru, březnu příštího roku vydáme něco nového.
Sean Canty: Rád bych zkusil něco jiného. Nechci o tom mluvit nějak konkrétněji, ale poslední měsíce jsme hodně přemýšleli, kam se budou Demdike Stare dál ubírat. Hlavně ale nejsme v žádném časovém presu – v tom je krása labelu Modern Love, jak říkal Miles – takže až to bude hotové, bude to hotové.