Demokratické Ne jako reklamní produkt
Rok 1988. Po téměř patnácti letech u moci je pravicový diktátor Augusto Pinochet mezinárodním tlakem přinucen k vyhlášení plebiscitu. Otázka zní: má generál odsloužit další osmileté období jako prezident Chile?
Roky násilně potíraná opozice dostane svých patnáct minut mediální slávy. Přesně tak dlouhý vysílací blok je jí totiž přidělen. Generálovi lidé jsou přesvědčení o hladkém vítězství – na jejich straně stojí nejednotnost protivníků, pozdní vysílací čas, strach i prozaický fakt, že ač mají Ano i Ne vyhrazený stejný blok, oficiální postoj má k dispozici veškerý zbylý televizní program. Rozpoutá se boj, v němž nejde tolik o úplné odhalení pravdy, ale spíše o vynalézavost a schopnost přesvědčit.
Hlavní postavou snímku No respektovaného chilského režiséra Pabla Larraína je mladý marketingový pracovník René Saavedra, který ztělesňuje paradoxnost tamní situace. Potomek disidentů, jenž nicméně absolvoval stáž v USA, má dobré místo v reklamní agentuře, drahé auto a pohodlný život – přesto jakmile vykročí z konformního provozu a stane se mediálním konzultantem opozice, jeho zdánlivý konzumní blahobyt zasáhnou záludné represe. Díky nesmírně uměřenému a přirozenému výkonu Gaela Garcíi Bernala se v No daří spojit osobní drama (vztah hrdiny s konformním nadřízeným, malým synem a milenkou) s dramatem politickým (střet dvou kampaní).
Napětí mezi zásadovým občanským postojem, tedy odmítnutím Pinochetova režimu jako zločinné diktatury, která má na svědomí tisíce zničených osudů, a pragmatickou nutností prodat demokracii jako dobrý a přitažlivý produkt je ústředním dilematem celého filmu. René zastupuje mladý ambiciózní proud, který hlasování nevidí a priori jako bitvu morální, ale marketingovou. Odmítá šokující výčty režimních prohřešků a sází na koncept štěstí a zářivých perspektiv. Opozice nakonec nabídne barevnou duhu, rozjásanou estetiku amerických reklam, tváře kulturních celebrit a humor – a i díky nim zatlačí režim do kouta.
No je filmem mnoha paradoxů. Pinochetův režim hájící tržní hospodářství není v důsledku schopný ve volné soutěži obstát. Oponenti, které oficiální místa označují za komunisty a marxisty, se projeví jako vynalézavější obchodníci. Zatímco spoty hnutí NO září barvami, jsou dynamické, současné a plné naivního utopického optimismu, pravicový diktátor se utápí v přežité estetice autokratických symbolů a militantního kultu osobnosti. Larraín tak ukazuje, že pravda coby hodnota je jistě důležitou součástí osobního přesvědčení, ale pokud člověk chce ovlivnit společnost jako celek, musí ji umět především dobře prodat.
Film v paradokumentárním duchu zachycuje debaty mediálního štábu, kde se o demokracii otevřeně mluví coby o produktu. V pracovním životě Reného je kampaň NO vměstnána provokativně mezi reklamu na limonádu a promo k telenovele, přičemž se od nich v některých rysech příliš neliší. Případný patos „boje za pravdu“ je tak automaticky relativizovaný a nahrazený mnohem realističtějším a dráždivějším utilitarismem. No není filmem, který chce dojímat občanskou statečností a posvátnými hodnotami, jde spíše o střízlivý, o to však působivější pohled na utváření veřejného mínění a všudypřítomnost manipulace.
Nelze opomenout ani další rys režisérovy tvůrčí odvahy. Hollywood nám již ukázal herce naklíčované do archivních záběrů. S trochou nadsázky lze říci, že Larraín je první tvůrce, který do nich naklíčoval celý film. No je totiž natočené na třičtvrtěpalcové magnetické pásky Sony U-matic, vypadá tudíž ortodoxně retro-televizně, neostře, přesvětleně s mdlými barevnými paletami a odlesky.
Vybledlý obstarožní VHS vzhled zpřítomňuje paměť jako nespolehlivé a blednoucí médium, v němž se kříží osobní prožitky s mediálními obrazy v jednolitém proudu informací, zároveň ironicky reflektuje bezčasí blížícího se „konce historie“, který navzdory velkolepým vyhlídkám nakonec nikdy nenastal, i když tyrani padli a pohádkově šťastná demokracie zvítězila.
No osciluje mezi televizní reportáží, dokumentem, televizním archivem a chytře zapojenými moderními postupy artového filmu. Syntéza historie a fikce je téměř dokonale hladká, což klade značný důraz na divákovu schopnost orientovat se a nespoléhat se na to, že mu film poskytne jasná vysvětlení a prefabrikované postoje k ději.
Cílem No totiž není vytvořit dokonalou iluzi zachycené reality. Hraný materiál přirozeně splývá s manipulativními volebními spoty i pinochetovskou televizní žurnalistikou. Larraín tak „nepředstírá pravdu“, ale neustále připomíná proces mediace a zkreslení, který je nutnou součástí společenské existence. No je vzácným příkladem antiiluzivního politického dramatu, které je přehledné, podnětné a pečlivě dodržuje radikální umělecký koncept, aniž by se při tom jakkoli ohlíželo na divákovo pohodlí.
Hodnocení: 85 %
No
Pablo Larraín, Chile/Francie/USA, 2012, 118 minut
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
