Demonstruje se v celém Libanonu, lidé chtějí radikální změnu systému, říká analytik Daniel

Protesty v Libanonu
Protesty v Libanonu

Říjnový vládní návrh, obsahující mimo jiné zdanění internetového volání, vyvolal v Libanonu masové občanské protesty. I po dvou týdnech lidé stále demonstrují a požadují odstoupení současné vládnoucí třídy a proměnu rigidního politického systému. „Protesty jsou hodně decentralizované, lidé demonstrují všude, což je velký rozdíl oproti roku 2015, kdy se odehrávaly hlavně v Bejrútu,“ popisuje situaci v zemi výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů Jan Daniel.

„Demonstruje se i v Tripolisu, druhém největším městě na severu země, které bylo dosud brané jako totální apolitická periferie, nebo ve městě Sidon, které je baštou současného premiéra v rezignaci. Dochází k blokování ulic a dálnic, takže země je paralyzována nefunkčním oběhem zboží,“ vyjmenovává Jan Daniel další rozdíly současných protestů od těch z roku 2015 a dodává, že aktuální situace je spíše výsledkem pozvolné eskalace v souvislosti s neustále se zvyšující nezaměstnaností a zaváděním dalších nových daní.

I po úterní rezignaci premiéra Saada Harírího a jeho vládního kabinetu protestující trvají na odstoupení všech, protože od konce občanské války jsou u moci prakticky titíž lidé, a zároveň chtějí reformu volebního zákona – bojí se totiž toho, aby se neopakovala situace po protestech v roce 2015. „Tehdy sice vzniklo nové hnutí, ale politické elity ho dokázaly kooptovat a očernit, a masová mobilizace se tak do skutečných politických změn v podstatě nepromítnula,“ připomíná Jan Daniel, podle kterého se Libanon nikdy ekonomicky zcela nevzpamatoval z rekonstrukce státu právě po občanské válce, která probíhala od roku 1975 do roku 1990.

Protesty v Libanonu

„V 90. letech se k moci dostal otec současného premiéra, který nastolil striktní neoliberální politiku včetně důrazu na omezení veřejných výdajů, což vedlo k tomu, že v zemi výrazně nabobtnal finanční a bankovní sektor. Ten byl jen lehce zdaněný a ekonomika nikdy nedokázala vyprodukovat takovou daňovou základu, aby ufinancovala provoz státní správy.“ Libanonské krizi navíc nepomohla ani válka v sousední Sýrii, v níž tak, vzhledem k oboustrannému nepřátelskému vztahu s Izraelem, ztratila hlavního ekonomického partnera, jakkoliv následná uprchlická vlna (čtvrtina obyvatel v Libanonu jsou syrští uprchlíci, kterých je v zemi přes milion a půl) podle Jana Daniela rozhodně není hlavní příčinou libanonské dluhové krize. „Velká část finanční pomoci pochází ze zahraničí a spousta syrských uprchlíků navíc pracuje v Libanonu nelegálně.“

Jak se k současným libanonským demonstracím staví Hizballáh či Írán? Co v souvislosti s aktuální ekonomickou krizí znamená pevné navázání libanonské měny na americký dolar? A v jakém časovém horizontu, pokud vůbec, lze očekávat radikální proměnu vládnoucích politických elit? Poslechněte si celý rozhovor s Janem Danielem o libanonské krizi.