Deska týdne: Baths hraje stylem pokus/omyl

Všechno se ale zase nějak zvrtlo a na druhé desce Obsidian se znovu vrací k písničkářským postupům [Post-Foetus]. Oproti debutu se zde víc zpívá, drží se tradiční písňové struktury a hlavně je v nich hodně emocí. Někdy až příliš.

Spojení elektronických beatů s veskrze lidskými city není tak úplně nové, britští producenti Boards of Canada, Four Tet, Burial anebo třeba Jon Hopkins něco podobného dělají, aniž by k tomu vůbec potřebovali vokály. Baths ale k této formuli přichází z opačné strany, jednak z losangeleské beatové scény, která ho inspirovala při natáčení Cerulean, a pak také z tradice amerického popu. Místo slastných záznamů pohybů duše ve stroji tak dostaneme skladby, v nichž nechybí patos a trochu toho citového vydírání.

Skvěle je to slyšet v jednom ze dvou pilotních singlů – Ironworks s klavírem a smyčci trochu zní jako kousek z nějakého vypjatého muzikálového momentu. Druhý singl Miasma Sky pro změnu připomíná kalkulačkové Casio symfonie The Postal Service. Je to pasivně agresivní electro pop, v němž většinu práce odvede elastická basová linka. Nic proti, jsou to skvělé skladby, ve zbytku desky už ale Wiesenfeld hraje stylem pokus/omyl. A je to bohužel znát. Pokud nemá dostatečně silný nápad, producentské triky a už vůbec ne jeho falsetto skladbu nezachrání.

Baths – Obsidian .jpg |foto: Anticon

Oproti Cerulean je Baths na nové desce ve všech směrech normálnější. Podobných elektronických projektů s vokály a touhou napsat neobvyklou popovou píseň se poslední dobou vynořilo za oceánem několik. Zatímco ale Grimes či Autre Ne Veut můžete jejich výstřednost skrytou za slastnými melodiemi věřit, u Bathse to všechno zní trochu jako kalkul. Možná to je moc silné slovo, spíše řekněme, že je to jako pokus někoho, kdo ví, kam která součástka skládačky patří, a dodržuje všechna pravidla.

Pokud se ale z receptu, který před ním psaly generace autorů, nějak vybočí, octne se fotbalově řečeno mimo hru – třeba v Incompatible, kde se nadměrně dojímá nad vzpomínkami na rozpadlý vztah. Na závěr ještě připomenu, že Wiesenfeld desku natočil po nemoci, při níž jen o chloupek unikl smrti. A tak z Obsidian máte pocit, že by nám chtěl o tomto zážitku něco velmi silného sdělit, zatím ale ještě ve svých 24 letech moc neví, jak na to.

Honza Bárta Bathsovu druhou desku vidí jinak: „ Skladbou, která nad ostatními nejvíce vyniká, a přitom vlastně nejlépe vystihuje ducha celého alba, je předposlední Earth Death – bez nadsázky metalový opus o údělu člověka tváří v tvář divoké přírodě, jíž je sám zároveň zhoubou. Takové je jedno možné čtení poselství vrcholného tracku desky, která však namísto velkých společenských témat ukazuje především druhou tvář svého autora; takovou, kterou evidentně mnoho příznivců jeho blankytných počátků nečekalo. Ona druhá stránka beatové mince postavě Willa Wiesenfelda totiž tak trochu chyběla. Navzdory tomu – anebo možná právě proto – však stále není třeba bát se Bathse. Ani když dělá pop na ostří nože.“

Barya – Obsidian (Anticon, 2013)