Děti moje: Na Havaji taky mají smrt?!
George Clooney je novodobý skeptik i těšitel. Na jedné straně neúnavný kritik americké korporátní historie i současnosti (filmy jako Dobrou noc a hodně štěstí, Syriana či Michael Clayton), na straně druhé tvář smířlivých snímků, které v čase morální i ekonomické krize nabízejí harmonizující a uklidňující příběhy o tom, že i ti šťastnější (s dobrou prací, tučným kontem a mocí) to mají v životě těžké.
Oscarový kandidát Děti moje je měkkostí a zklidněnými chlapskými emocemi příbuzný oceňovanému filmu Lítám v tom, v němž si Clooney zahrál sladkobolnou postavu sobeckého pragmatika, který tvrdě narazí…
Dominantní charakteristikou filmu Jasona Reitmana byla smířlivost, a to i smířlivost s absurdním systémem, který si na rozdávání výpovědí najímá externí specialisty. I Děti moje jsou filmem smířlivým. Přesvědčují nás, že umírání a nevěra jsou strašné, jedno, kde se nacházíte. Bolí, i když jste bohatý havajský právník s velkým domem, dvěma zdravými dětmi a pohádkovým dědictvím, které si buď můžete nechat, nebo zpeněžit. Jenže k čemu jsou vám peníze, když si manželka přivodí smrtelný úraz a už se nikdy nemá z kómatu probrat. Z kómatu se tak probírá především Matt King, který se z pozice náhradního rodiče stává číslem jedna a je nucen čelit své dosavadní nevšímavosti – ke dvěma dcerám i manželce, která se mu před úrazem tajně zatoulala k jinému muži.
Film Děti moje využívá oblíbený mustr rodinné road movie na cestě k usmíření. Hrdina a dvě dcery putují po havajských ostrovech a hledají tajemného milence Mattovy ženy, aby tak zmírnili bolest z katastrofy a našli alespoň dílčí smysl v neštěstí. Na cestě je provázejí kýčovité kulisy havajského ráje a neobyčejně vlezlá hudba, sladká jako zralý ananas. Ananasem zavání i motiv umírání a smrti, který film Alexandra Paynea nabízí – pod slupkou sladký, uvnitř sladce dřevnatý, ale prostý pecky, jakékoli tvrdosti, hořkosti, temnoty.
Děti moje jsou klasickou terapeutickou frází, rituálním potlačením tragiky smrti skrze vějičky luxusu a vyumělkované harmonie. Všechny zásadní problémy jsou sentimentálně měkčené frázemi i zjednodušenou psychologií postav, které téměř postrádají cokoli negativního (s výjimkou milence hrdinovy ženy, samozřejmě, ten je téměř karikaturou). Postavy „trpí“ na plážích, v drahých domech, na teatrálních dýcháncích, pláčou, žonglují krasodušnými frázemi o lásce a „nutném“ odpuštění, zatímco stíny a traumata jsou vyobcovány daleko za hranice hřejivého a konejšivého univerza, v němž vládne porozumění a blahobyt. Nejde ani tak o drama, ale o pohádkové sedativum, které navozuje otupělé emoce svou strojenou ušlechtilostí a trpitelskou manýrou Clooneyho postavy, na níž toho osud naložil, dle tvůrců, až příliš.
Přitom jsou tu scény, které jdou hloub, scény drsné i černohumorné (dialog s dcerou v bazénu, Mattův vzteklý výstup u manželčiných známých, kteří mu nechtějí prozradit jméno jejího milence). Jenže Děti moje na všechny ostré struny jen zlehka brnkají, k tomu po havajsku jódlují a nakonec nás odmění pohlazením, že hrdina je krom dobrého a citlivého táty ještě kus kapitalistického filantropa a obhájce tradic. Nezbývá než utřít slzy a rozdat zlaté sošky. Zůstává otázka, kdo je větší cynik: ten, kdo se podobnému prefabrikátu vysmívá, nebo ten, kdo se nad ním rozpláče.
Hodnocení: 50 %
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
