Dolétali Andělé po čtvrtstoletí? Chybět budou jen sponzorům

Na začátku devadesátých let se i v Československu zrodil hudební průmysl klasického západního střihu a po vzoru ze zahraničí si v roce 1991 vytvořil Výroční československé hudební ceny. Měly sloužit jako určitá umělecká alternativa k zprofanovanému Zlatému slavíkovi, když místo lidového hlasování o cenách rozhodovali zástupci hudebního průmyslu. S naivitou danou porevoluční dobou se koukalo za oceán a všichni snili o prestiži, kterou by ocenění propůjčilo svým držitelům. Už následující rok nesly ceny jméno Gramy, jenže zkopírováním názvu tradiční americké ankety se lesk automaticky do domácího prostředí nepřenesl. Vedly se debaty o členech Akademie populární hudby, která cenu uděluje, i podobě slavnostního ceremoniálu.

Nicméně na konci devadesátých let se dalo konstatovat, že s Michalem Horáčkem v čele APH se Ceny Hudební akademie (1997) či Ceny Akademie populární hudby (1998–2000) staly tím, čím chtěly původně být – tedy respektovaným arbitrem s jistou mediální i odbornou prestiží. Když v roce 1999 posvětili ceremoniál svým koncertem slavní R.E.M., dodali na chvíli lokálním cenám mezinárodní rozměr.

Čtěte také

Se spektáklem hudebních cen je to trochu jako s člověkem – jeho skutečný charakter se nejlépe pozná v časech krize. Na začátku tisíciletí dostal internet hudební průmysl do kolen a najednou jako kdyby už nebylo co oslavovat. Struktury domácího byznysu s hudbou se začaly drolit a česká pobočka Mezinárodní federace hudebního průmyslu IFPI se cen rozhodla zbavit. Tehdy se už jmenovaly Anděl podle sošky Jaroslava Róny, kterou ocenění dostávali od roku 1997 a jež zůstala jednou z mála připomínek kontinua s blyštivými devadesátkami. Licenci na pořádání ceremoniálu získal od IFPI podnikateli Petr Šiška, šéf společnosti Petarda Production, a v roce 2003 ceremoniál poprvé propojil s předáváním cen za nejprodávanější desky. To byl první signál, že Anděl se mění v něco trochu jiného.

Lucie Bílá a Arakain na Andělech v roce 2012|foto: Fotobanka Profimedia

Ceny Anděl byly vlastně vždycky ve vleku hudebního průmyslu, a když se prosperující byznys z devadesátých let změnil v novém tisíciletí na divočinu, v níž pár supů zápasí o ohlodanou kost, odrazilo se to i na podobě ocenění, které se stalo obětí kolotočářských, polomafiánských praktik. Na televizních ceremoniálech se začaly objevovat prapodivné postavy jako skupiny Kreyson, Doga či další interpreti zastupování Petardou a defilé všemožných sponzorů často zastínilo samotné muzikanty. Nic moc se nezměnilo ani poté, co licenci v roce 2008 převzali Lešek Wronka a jeho agentura LeWron – na žádném předávání nesměla chybět jeho chráněnkyně Ewa Farná nebo strašlivý new age kolektiv LeWron Orchestra s ohňovou show. Seznamy vítězů čím dál více připomínaly Slavíka a v roce 2009 pověst notně pošramotily čachry kolem několikrát změněných nominací. To přesvědčilo Tata Bojs, aby večírek bojkotovali. Vloni se k podobnému kroku uchýlila i skupina Kabát. Další muzikanti se nevlídně vyjadřovali k neuctivé podobě žánrových cen, k nimž se Anděl choval dlouhé roky vyloženě macešsky.

I ty nejznámější světové ceny jako Grammy nebo Brit Awards musí zápasit s klesajícím zájmem diváků a upadající relevancí, jenže Anděl si poslední roky úspěšně podřezával větev sám pod sebou. Z Akademie postupně odešli všichni respektovaní hudební publicisté, kteří si v roce 2011 založili ceny Vinyla a Apollo. Anděl už poslední roky působí dojmem, že existuje jen proto, aby se jednou za rok mohli na televizní obrazovce v přímém přenosu objevit sponzoři. Letos se o cenách po dlouhé době znovu mluvilo na veřejnosti, ale jen díky protestu hudebníků proti prezidentu Miloši Zemanovi. Byla to ale možná jen předsmrtná křeč.

Tomáš Klus s cennou Anděl 2011|foto: Fotobanka Profimedia

Teď cenu Anděl při troše smůly čeká stejný osud jako obdobné slovenské ceny Aurel. Ty v roce 2006 odmítla vysílat Slovenská televize a o rok později definitivně skončily. Jako kdyby už nikdo nablýskanou nudu s předvídatelnými jmény nepotřeboval.