Dominik Zezula: Nebaví mě poslouchat dlouhý desky

„Skladby jsem dal svýmu bratrovi Danielovi, kterej hraje v jazzový kapele v Olomouci na klavír. Je hrozně šikovnej klavírista s absolutním sluchem a má hezký nápady. On to přepsal do klavírních partů, akustická kytara tu vůbec není, místo ní je tu klavír. To znamená, že my drtivou většinu desky, šest z osmi písniček, jsme dali dohromady jenom ve dvou,“ doplňuje hlavní změnu ve zvuku a přístupu ke skládání kapely.

Pusťte si exkluzivně druhou desku kapely Děti mezi reprákama zde.

Na rozdíl od debutu Újezd Dominik také neuvádí novinku v den svých narozenin, ale o chvíli dříve, 20. září, v A studiu Rubín. Jedna číslovka se s novou deskou přeci jen zachovala. Počet osmi písní. Jak ale zpěvák vysvětluje, žádná velká magie osmiček v tom není. Prostě ho nebaví zbytečně dlouhý poslech: „Skladby na Haiku vznikaly poměrně rychle. Vlastně to bylo napsaný za nějaký dva tři měsíce. Napsal jsem jich osm, líbily se mi, říkal jsem si, že to je takový hezky uzavřený. Navíc jsem chtěl držet stopáž co nejvíc k půl hodině. Myslím si, že desky, který jsou zbytečně protahovaný, tak bývaj často vatózní, a mě nebaví poslouchat něco, co má třeba pětapadesát minut.“

Zatímco počínaje dneškem můžete všech osm novinek poprvé vyslechnout na streamu Radia Wave, posluchači se dlouho potkávali jen s prvním singlem Punk de blonde. Zpětně jsme zjišťovali, o čem vlastně je: „Ten text ve skutečnosti vychází z takovýho starýho nápadu, kterej jsem měl už strašně dlouho, asi od dvaceti. To jsem hodně poslouchal Vypsanou fiXu v tý době, což je na tom názvu asi vidět. Je to nějaká bytost, která je nekonkrétní, symbolizuje nějakej zeitgeist toho dospívání, přechod mezi osmnácti, dvaadvaceti rokama dejme tomu,“ vysvětluje hlavní Dítě mezi reprákama.

Děti mezi reprákama – Haiku |foto: Červený kůň