Donaufestival končil s queer večerem v režii Peaches
V sobotu vyvrcholil v dolnorakouském Krems an der Donau letošní ročník přehlídky alternativní kultury Donaufestival. Poslední den přinesl zážitky veskrze polarizující, či dokonce konfrontační, ale s tím pořadatelé i diváci museli počítat – dramaturgii sobotního večera měla totiž na starosti kanadská provokatérka Peaches. A tak se v Kremži na pódiích ohýbaly stereotypy a genderové role.
Už šest let se asi dvacetitisícové městečko na Dunaji proměňuje na přelomu dubna a května v epicentrum umělecké alternativy. Letošní ročník, konající se pod heslem Failed Revolutions / Nepovedené revoluce, přivítal do Kremže stovky umělců z celého světa, kteří na jedenáct dní zaplnili místní kluby, galerie a další neobvyklé prostory. Největší pozornost na sebe pochopitelně poutal hudební program, který tradičně probíhá v místní veletržní hale. Ještě než se zde v poslední večer rozjel program sestavený hostující kurátorkou Peaches, byly vidět a hlavně slyšet zajímavé věci v galerii Kunsthalle v historickém centru. Vyvrcholil zde totiž týden s islandskými umělci nazvaný Island Hits Danube.
Kvůli rozhovorům jsem bohužel stihl dvojici Reptilicus jen na krátký okamžik. Klasikové islandského noise Gudmundur I. Markússon a Jóhann Eiríksson atakovali ušní bubínky svým mixem hluku, krautrockové divnosti a industriálu a díky projekci nebyl ošizen ani zrak. Následné vystoupení cellistky Hildur Gudnadóttir a švédského mistra ambientu BJ Nilsena bylo z jiného soudku. Koncert začal nenápadně střídmě, ale pak Hildur začala více zapojovat svoje krabičkové efekty a BJ dávkovat šumy a místo komorního rozjímání svlažily posluchače vlny dlouhých tónů. Obzvláště druhá polovina asi čtyřicetiminutového koncertu byla strhující. Spolupracovnice Pan Sonic, Throbbing Gristle nebo Múm mění svoje cello v droneový generátor, aniž by ale zaprodala „dřevěnou“ texturu jeho zvuku, jenž umí fantasticky útočit na emoce. Když vládla Hildur, nemohl BJ Nielsen dělat nic jiného než zůstat v pozadí a dokreslovat atmosféru. Po ataku na srdce se v poslední části islandského bloku zase útočilo na sluch – na improvizované pódium uprostřed instalací se postavil znovu Jóhann Eiríksson, tentokrát s videoumělkyní Gunhildur Hauksdóttir z reykjavických hlukových klasiků Yellow House. Eiríksson hrál agresivní noise á la Pan Sonic, jejž Gunhildur doplňovala projekcí ve stylu Fluxus.
Asi nejneobvyklejším místem kremžské přehlídky je místní odsvěcený minoritský kostel. V minulých letech prostor naplnili šumy účastníci seance Sound Body Davida Toopa nebo zde zahřměli metaloví Sunn O))). Letos pořadatelé do kostela umístili třeba hlukaře Bena Frosta a Nico Muhlyho nebo instalace Paula DeMarinise. V poslední den zde v sedm večer zahájila svůj večerní program Peaches, jež uvedla na pódium představení londýnského performera Theo Adamse a jeho „Company“. Jejich představení Cry Out je dílem transsexuální kabaret s karaoke verzemi popových šlágrů (jen místo ABBY zazní Radiohead) a dílem emocionální papiňák televizní soap opery s tématem změny pohlaví. Prostředí kostela navíc dodalo představení skutečně neobvyklý rozměr.
Pak už rychle do veletržní haly, kde trochu se zpožděním vypukl hlavní program večera. Gay-rockabilly cirkus Hunx and His Punx zůstal kvůli komplikacím s leteckou dopravou v Holandsku, a tak se program trochu zmenšil. Peaches ale měla pro Kremži přichystaný výživný večer, který byl – jak se u ní dalo očekávat – napěchovaný elektrem a genderovými provokacemi. Než zazněla hudba, obstaraly „ideologický“ úvod publicistka Sonja Eismann a kurátorka Christine Erharter krátkou přednáškou na téma vztahu genderu a popu, jež se točila hlavně kolem feministicko-punkové filmové klasiky Born In Flames.
První regulérní koncert byl na pořadu přibližně od půl desáté, kdy na hlavním pódiu začalo hrát trio Ssion z Kansasu. Hlavní postava kapely – zpěvák a grafik Cody Critcheloe se nijak netají tím, že jeho projekt je víc celostní Gesamtkunstwerk než jen obyčejný glamrockový spektákl, a tak jejich úderné elektro-punkové skladby doplňovala videoprojekce, agitační projevy a taneční vystoupení. Představte si B-52s s vyhraněným queer postojem. Musím říct, že ačkoli je pro mě vlna elektro-rocku už trochu za zenitem, byla to vcelku zajímavá podívaná.
Peaches je všechno, jen ne předvídatelná a v sobotu se to potvrdilo. Do Kremže sebou přivezla také newyorskou geriatrickou striptérku Sandy Kane, která si do playbacku country šlágrů přidává surreálně oplzlé texty a na pódiu si vystačí s jediným instrumentem – masturbační pomůckou velikosti XXL. Když zrovna nezpívá o tom, jak chodila s Michaelem Jacksonem, tak cíleně provokuje publikum svými přísně nekorektními vtipy. Někdo znechuceně odešel, někdo se královsky bavil a kovbojka nakonec svůj striptýz dotáhla až do konce a přidala ještě finále se zapálenými bradavkami.
Sandy Kane si publikum (nebo alespoň jeho odvážnější část) v Kremži získala svým bezprostředním vtipem, elektro-punkerky Cobra Killer to měly na větším pódiu o dost těžší. Svůj minimalistický elektroclash pustily z mašinek a před diváky přišly jen s mikrofony. Jejich hudba nikdy nepatřila k těm nejsofistikovanějším a tentokrát navíc scházela i energie, která by jejich vystoupení alespoň trochu oživila. Místo toho se přetahovaly o mikrofon a demolovaly svoje vybavení, až to zavánělo nezáměrnou trapností. Nejdřív to vypadalo na technické problémy – po čtvrthodině přišla krátká pauza, ale ani po ní se nálada koncertu moc nezvedla. Snad za to mohl chlapík, který v přestávkách mezi skladbami vykřikoval směrem ke Cobra Killer urážky, holky to po další čtvrthodině prostě zabalily definitivně. Těžko říct, co se dělo pod pódiem, ale o doprovod Cobra Killer do zákulisí se musel postarat zdravotník. Fiasko – co říct víc. Když před vystoupením Peaches hlavní dramaturg festivalu Tomas Zierhofer-Kin děkoval všem zúčastněným muzikantům posledního sobotního večera, Cobra Killer záměrně vynechal.
Nedlouho po půlnoci nastal čas pro hlavní hvězdu večera. Peaches měla původně předvést v Kremži svoji rockovou operu Peaches Christ Superstar, kterou udělala s klavíristou Chilly Gonzalesem. Jenže poté, co show byla zakázána v Berlíně, neuskutečnila se nakonec ani v Kremži. Důvody ale nebyly náboženské, ozvali se majitelé autorských práv na původní muzikál a pořadatelé Donaufestivalu asi nechtěli riskovat případné právní problémy. A tak jsme se museli spokojit s „klasickým“ koncertem z turné k poslední desce I Feel Cream.
Ne snad, že bych si chtěl stěžovat, kanadská královna elektroclashe předvedla v Kremži podobně strhující show, kterou vloni na podzim elektrifikovala pražské Divadlo Archa na festivalu Stimul. Střídala kostýmy, fantastické propriety, elektro beaty prokládala metalovými kytarovými riffy a hlavně sršela nakažlivou energií. „Ježíš chodil po vodě, já chodím po vás,“ prohlašovala, když se vydala na výlet po rukách diváků, a po vzoru Sandy Kane předvedla svůdný striptýz, který ale vtipně ukončila tma v sále. Peaches je jednoduše entertainer s velkým E, jenž umí roztancovat i ty nejunavenější nohy. Donaufestivalu naservírovala k poctivým devadesáti minutám i tři přídavky.
A pak už byl letošní šestý ročník minulostí. Tak zase za rok.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
