Eva Nová začíná znovu. A lépe
Celovečerní debut uznávaného slovenského dokumentaristy Marko Škopa měl už před svým uvedením do kin jeden poměrně unikátní rys – mluvilo se o něm na světovém festivalovém okruhu.
Tzv. buzz nemusí nic znamenat, ale v případě slovenského filmaře bylo zřetelně cítit očekávání, která Marko Škop navodil svými působivými sociologickými sondami do života současného Slovenska v dokumentech Iné svety a Osadné. Eva Nová každopádně očekávání potvrdila. Byla uvedená na festivalu v Torontu, odnesla si prestižní ocenění kritiků FIPRESCI za objev roku i pozitivní recenze, které vyzdvihly Škopovu uměřenost a herecký výkon Emílie Vášáryové.
Eva Nová spadá do proudu artových filmů, které se zaměřují na osobitý portrét jednotlivce snažícího se znovu poskládat rozbitý život. Hrdinkou filmu je stejnojmenná herečka, normalizační star, kterou nakonec dovedly profesní i osobní neúspěchy až k alkoholismu a sobeckému ubližování svým blízkým, především synu Dodovi. Po několikátém pokusu vyléčit se ze závislosti začíná Eva znovu. Cestuje do rodného domu, v němž žije její sestra a syn s rodinou, aby dosáhla odpuštění.
Film charakterizuje tlumený, úsporný styl, v němž prim hraje Škopova souhra s letitým spolupracovníkem Jánem Melišem. Jeho kamera je výrazně svázaná s perspektivou Evy, je převážně statická a z dokumentárních filmů si přinesla schopnost střídmým rámováním charakterizovat postavu v prostoru. Až fyzicky nepříjemný pobyt hrdinky v synově rodině, která žije těsně nad hranicí společenského okraje, prozrazuje poměrně ojedinělou schopnost tvůrců vytvořit propracovaný sociální kontext a plnohodnotný portrét narušených vztahů bez nadbytečného vysvětlování, jen distancovaným sledováním všednosti.
Právě vazba matka–syn, doprovázená sobectvím, agresivitou, vyděračstvím a neschopností přenést se nad roky zažité role, tvoří nejpůsobivější element filmu. Výrazně ho posiluje scénografie, která pracuje s oprýskanými normalizačními prostory maloměstského hotelu, rodinného domu a bratislavského panelového bytu. Eva Nová žije v matných odlescích vlastní slávy a celý filmový svět tenhle trýznivý pocit sebeklamu umocňuje, což vyvolává pocity značného diváckého nepohodlí.
První zhruba dvě třetiny filmu svou intenzitou, působivým pomalým tempem a vrstvenými motivy nezdařených pokusů navázat znovu osobní vazby vytváří neobyčejně trýznivý a nezvykle soustředěný tlak na diváka. Film postavou Evy Nové nevydírá, ukazuje ji jako herečku, která fatálně selhává i v té poslední roli, kterou ještě může hrát – v roli matky. Ani Dodo však není obětí, ale lítostivým manipulátorem, který od své matky podědil sklon k vyděračské teatralitě a únikům před vlastní zodpovědností.
Nejtěžší zkouškou podobně vystavěného filmu bývá jeho poslední třetina, která má dovést ústřední linii ke katarzi. Eva Nová v tomto ohledu vysloveně neselže, ale závěr zbytečně naředí momenty, které zavání manýrismem a prvotní vcítění se do postav přetavují v cosi blízkého exploataci. Až příliš aranžované scény diskuse v domově důchodců či tragicky nezdařilé recepce, na níž se Eva místo comebacku mezi hereckou smetánku projeví jako hysterická fúrie, nadužívají motiv zrcadlení a pohledů do kamery, které postavu provází (v rozumnější míře) od počátku. Namísto studené distance je tu náhle cítit až příliš velká snaživost a doslovnost, která sráží film i jinak úctyhodný výkon Emílie Vášáryové.
Eva Nová se řadí do proudu současných českých a slovenských filmů, které se rozchází s mnoha „federálními“ konvencemi, jsou sebejistější v pohledu na své hrdiny i svět, v němž se odehrávají, poučenější trendy současného festivalového filmu. Ke skutečné velikosti jim ale stále chybí krok v podobě větší dotaženosti. V případě Evy Nové navíc vlastně krok malý. Portrét ženy zápolící s pocitem bezvýznamnosti, nechtěnosti a samoty se mnoha momenty řadí ke špičce. O to více ale ruší každý tah, který je v něm navíc.
Hodnocení: 70 %
Eva Nová (Marko Škop, Slovensko, 2015, 106 minut)
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor

Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.