Evropa Řecko nezachránila

Mimochodem, je to názorná ukázka toho, že Unie po přijetí Lisabonské smlouvy ani zdaleka nemluví jedním hlasem. Hlavní argument zastánců dokumentu se tak ukázal být pouhou iluzí.
Ale budiž, najít konsensus mezi 27-ti členy je pořádný oříšek. Mnohem důležitější je, jak nakonec postoj Unie k řecké krizi dopadl. Zajistila včerejší dohoda to, co bylo jejím cílem, tedy záchranu zadluženého Řecka?

Předně je potřeba zdůraznit, že miliardové půjčky Řecku sami o sobě problém vyřešit nemůžou a ani nechtějí. Mají sloužit jako jakýsi deštník. Řekové se pod něj můžou na 3 roky schovat před nutností půjčovat si peníze na finančních trzích. Řecko musí během tří let získat skoro 200 miliard eur – na chod státu a na placení starých dluhů a úroků. Kdyby si mělo prostřednictvím státních dluhopisů normálně půjčovat na trzích, okamžitě by zkolabovalo. Důvěryhodnost téhle země je právem v troskách a investoři by jí půjčili jen za obrovský úrok, na který Řekové prostě nemají. Eurozóna spolu s Mezinárodním měnovým fondem nabízí výhodnější půjčky, ale pod jednou podmínkou: získaný čas musejí Řekové využít k tvrdým reformám a utahování opasků.

Tenhle přístup je čistě teoreticky naprosto logický. Evropské banky investovaly do řeckých dluhopisů miliardy eur a pokud by Řecko zbankrotovalo, Francouzi a Němci by se museli potýkat s velkými problémy nebo až krachy vlastních, systémově důležitých bank. Do těch přitom státy v době finanční krize nalily desítky miliard eur a teď by je musely zachraňovat znovu. Po Řecku by se navíc mohly do krize dostat další země, na prvním místě Portugalsko a Španělsko. Obě jsou na tom v řadě aspektů lépe než Řecko. Jejich ekonomiky jsou ale ohroženy nízkou konkurenceschopností a vyhlídkou na léta velmi pomalého růstu. Obavy z kolapsů bank a ze šíření dluhové nákazy do dalších zemí tak nakonec přiměly eurozónu v čele s Německem konat.

Dohodnutá pomoc ve formě půjček Řecku ale s největší pravděpodobností nebude stačit, i když výsledná částka vypadá na první pohled impozantně. Předně je otázkou, jestli se řecké vládě skutečně podaří seškrtat schodek tak rychle, jak je nutné. Protesty občanů byly zatím na řecké poměry dost slabé, ale to horší vládu pravděpodobně teprve čeká. Ale i kdyby redukci výdajů a zvýšení daní prosadila, dost možná to nebude stačit. Socialistický kabinet neplánuje to, po čem volá celá řada ekonomů: tedy snižování počtu státních zaměstnanců nebo privatizaci. Pustil se do citelného snižování platů, ale tady není hlavní problém země. Ta na mzdy vynakládá jen o málo víc než je evropský průměr. Obrovské částky ale utopí v nejrůznějších a někdy hodně absurdních formách sociálního zabezpečení. A tady se vláda odhodlala jen k nepatrným změnám.

Ale aby tenhle řecký kruh nebyl málo začarovaný, hrozí ještě jedno nebezpečí: řecká ekonomika odtučňovací kůru nemusí vydržet. Řekové mají tu smůlu, že tvrdou fiskální konsolidaci dělají v době, kdy se svět teprve vzpamatovává z nejhorší hospodářské krize od 30. let. Evropa bude v příštích letech růst jen nepatrně, a to samozřejmě oslabí i růstový potenciál Řecka. Třeba pro letošek asi jeho ekonomika klesne nejméně o 4 procenta. Úsporná opatření se v době hospodářského poklesu dělají velmi obtížně, můžou způsobit velké výpadky daňových příjmů a pád do stále větších deficitů.

Evropský plán na záchranu Řecka prostě není moc důvěryhodný. Athény měly za spolupráce s eurozónou a hlavně Mezinárodním měnovým fondem svůj dluh už dávno restrukturalizovat. Investoři by po dohodě přišli o část peněz a u dluhopisů by se prodloužilo datum splatnosti. Eurozóna by půjčky musela stejně poskytnout, ale naděje na hospodářské zotavení Řecka by byla mnohem vyšší. Evropané ale k ničemu takovému nemají odvahu. V jejich vyjádřeních až příliš často slyšíme falešné odkazy na prestiž, která prý nedovolí, aby země eurozóny skončila de facto řízeným státním bankrotem. Pýcha je ale špatným rádcem i v tomhle případě. Řecko má našlápnuto k chaotickému státnímu bankrotu po vzoru Argentiny.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.