Fahrenheit 9/11

Fahrenheit 9/11 napadá amerického prezidenta George W. Bushe, poukazuje na jeho podezřelé obchodní kontakty s rodinou Usámy bin Ládina a prezentuje ho jako neschopného politika. Film se kochá Bushovými nekompetentními a neobratnými výroky, ukazuje prezidenta jako člověka, který na "American People" z různých důvodů nemyslí. V druhé části Fahrenheita se od příčin přesouváme k následkům a od konkrétních spiknutí také k obecnějším civilizačním pozorováním. Moore pozoruje i změny v domácím společenském klimatu. Upozorňuje na atmosféru strachu, obratnou manipulaci s veřejným míněním apod.

Fahrenheit 9/11

Moorova argumentace často obsahuje uvolněné kauzální řetězce, které jsou prezentovány jako pevně spojené, což je postup přípustný právě u obecnějších pozorování, ale ne při investigativní práci a la Watergate. Když režisér považuje svou argumentaci za dostatečně průkaznou, nebo alespoň znepokojující, soustředí se na emoce a lidské příběhy, dokumentující dopady politiky na běžný občanský život, nejlépe v některém zapomenutém koutu USA. (Což je jakýsi výchozí bod celého jeho díla, počínaje prvotinou Roger a já.) Moore velmi často hodnotí situaci na základě jednoho aspektu, přičemž seriózní by bylo alespoň zmínit některé další. V pomíjení zjevných faktů jde až tak daleko, že si dělá legraci z neexistence spojenců USA v irácké válce a později zmiňuje zajaté Japonce, jejichž zemi je vyhrožováno, že pokud japonská armáda (sic!) neopustí Irák, dojde ke dvojnásobné vraždě unesených. (O britských nebo polských vojácích není pro jistotu vůbec řeč.)

Fahrenheit 9/11

Svižný rytmus snímku dokáže Moore udržet po celé dvě hodiny, částečně díky volnému pohybu mezi podtématy, jichž je velmi mnoho. Právě díky spádu "vyprávění" je málo času na to, abychom si uvědomili některé argumentační mezery. Dokumentovat například militantnost Bushova přístupu k válce pomocí zrychleného sestřihu projevů, na kterých prezident řekl s pevným výrazem ve tváři "War", je laciné. Stejný sestřih by se dal jednoduše udělat i z projevů ostatních politiků, který byli o válce nuceni mluvit minimálně stejně často. Řadu takových sekvencí je nutno považovat jen za pouhou zaujatou ilustraci.

Režisérova kšiltovka a neformální oblečení patří ke stylizaci chlapíka nezkorumpovaného mocí nebo funkcí, který se zastává potřebných. Neformálnost je poznávacím znakem i jinde. V záběrech, kde se vyskytuje jako reportér, se Moore soustřeďuje na situace, kterým se naopak zpravodajové, preferující připravený stand-up, vyhýbají. (Českou variantu tohoto přístupu můžeme podle Martina Marečka titulovat "byli jsme součástí situace" nebo "médium v rukách".) Od investigativních publicistů se Moore odlišuje neskrývanou mírou ironie, rozhodně nepředstírá, že si obrázek o událostech teprve utváří. Jeho komunikační pohotovost mě baví, proto lituju, že od Bowling for Columbine ubylo pouličních happeningových akcí. Ale i ve Fahrenheitovi jsou perly: režisér krouží před kongresem v tranzitu a do megafonu předčítá Vlastenecký zákon, o kterém se dozvěděl, že ho většina členů sněmovny nečetla. Jindy zase přemlouvá senátory, aby poslali svoje děti bojovat do Iráku.

Fahrenheit 9/11

Citový nátlak na diváka je zjevný, například v použití hudby se projevuje zcela jasně. Film konec konců startuje poněkud plačtivým vzpomenutím na těsné vítězství Bushe nad Gorem v posledních volbách. (Ze stejného úhlu pohledu a v podstatně věcnější podobě zpracoval toto téma Spike Lee ve "Vokradli nás", epizodě povídkového filmu Dalších deset minut I.) Moorův smysl pro působivý dramatický efekt se vkusněji projevuje na jiné scéně v úvodu: nejprve sledujeme tmavé plátno a slyšíme nárazy letadel do newyorských Dvojčat. Když se obraz rozetmí, Moore se i dále chytře (a kinematograficky vzdělaně) vyhýbá tomu, co máme všichni v paměti a dokážeme si to domyslet. Ukazuje pouze upřímně zděšené a nešťastné lidi, kteří slzí a hledí "tam" vzhůru. (Paralela s Bowling for Columbine: tam jsme slyšeli zvukový záznam brutálního počínání vrahů v Columbinské škole a kamera sledovala prázdné učebny.)

Fahrenheit 9/11

Odpovídajícím kontextem Moorovy tvorby může být Hollywood, to kvůli práci s emocemi, ale i "internetový humor", jehož je Bush nejoblíbenějším terčem a který vesele nadžánrově kombinuje animaci, film i fotografii. Souhrnně by se dalo konstatovat, že Moorův filmový jazyk je současný, protože čerpá z nepřeberných zdrojů dnešních médií. Otázka zní, jestli Moore své zdroje reflektuje v takové šíři, v jaké je využívá, a jestli atribut "současný" v tomto významu znamená vždycky pochvalu. Zdá se mi, že amerického rebela začíná mediální svět pohlcovat, respektive on sám se za účelem zasažení co nejširší cílové skupiny záměrně připodobnil mainstreamovým médiím, k nimž vždy demonstroval odstup.

Fahrenheit 9/11

Fahrenheit 9/11 (USA, 2003, 122 min.) Scénář a režie: Michael Moore, kamera: Mike Desjarlais, hudba: Heft Gibbs. Účinkují: George W. Bush, Colin Powell, Dick Cheney, Britney Spearsová a další.
Česká premiéra: 11. 9. 2004.

Fahrenheit 9/11