OFF Festival 2011: Když se dort podaří

4. březen 2014
02363578.png

Šestý ročník polského festivalu OFF vsadil na žánrovou širokospektrálnost, která trochu zaváněla dortem pejska a kočičky, nicméně po strávení prodlouženého víkendu v prostoru „Údolí tří rybníků“ na konci Katovic lze konstatovat, že sázka se vyplatila.

Po úvodním koncertu legendy Current 93, který se uskutečnil ještě mimo samotný areál v katovickém kulturním centru, se v pátečním odpoledni naplno rozjel festivalový program, ve kterém v následujících třech dnech na čtyřech od sebe nepříliš vzdálených stageích vystoupili mimo jiné Primal Scream, Mogwai, Liars, Omar Souleyman, Actress nebo Kode9.

Zachyceno na hlavním pódiu…

Mogwai bezpochyby patřili mezi největší taháky pátečního programu. Desetipoložkový setlist skotské pětice byl průřezem jejich 15leté existence, zazněly ukázky prakticky ze všech klasických řadovek. I když se nepočítám mezi pravověrné fanoušky Mogwai, natož post-rocku jako takového, jejich koncert v sobě měl nepopiratelné kouzlo, sílu vtáhnout do světa táhlých houslových tónů, zvonivých kytar a nekončících hlukových stěn a zároveň minimum prostoru pro odzívání slyšeného. Co si přát od post-rockového koncertu víc.

02408010.jpeg

O den později přijeli Primal Scream na hlavní pódium odehrát Screamadelicu. V osmi lidech (včetně doprovodné zpěvačky a saxofonisty) vrátili všechny přítomné o 20 let zpět. Za tanečně aktivnějšími předními řadami pak dál od pódia mladí jedinci už spíše postávali, zato nejeden zástupce z generace dříve narozených křepčil, jako kdyby mu bylo znova -náct. Vzácný pohled, který se vám na festivalu už jen tak nenaskytne – v jejich očích se zračila nevyslovitelná radost ze splněného snu, že po tolika letech konečně vidí a slyší tu Movin‘ On Up, Loaded, Come Together, Higher Than The Sun… naživo. Asi jen sám Bobby Gilespie a jeho parta vědí, proč nehrají Inner Flight a Shine Like Stars a proč coby přídavky neměnně zařazují trojici Country Girl, Jailbird a Rocks, ale setlist funguje, tak proč ho měnit. Celkem 11 skladeb, které Primal Scream za více jak hodinu odehráli, v sobě skrývalo asi největší slabinu koncertu – neúnosné natahování některých písní, které tak ztrácely svůj původní drive a energii. Jinak se toho koncertnímu převedení Screamadelicy moc vyčíst nedá. Pro koho znamená tohle album tolik, co pro mě osobně následující desky Vanishing Point a XTRMNTR, musel být v sobotu večer v sedmém nebi.

Neděle na hlavní stagei. Belgičtí dEUS? Britské legendy Public Image Ltd.? Nikoliv. Liars je správná odpověď. O další dva členy obohacené americké trio, co kdysi vydávalo velmi specifické obskurní noisové nahrávky u molochu Mute Records (u kterého tedy vydává dodnes, ale místo zmíněných slůvek by se bohužel spíš nyní hodilo použít „ničím z davu nevyčuhující“ a „popové“) hrálo, celkem logicky, hlavně z posledních dvou řadových alb, což byl největší problém, který jsem měl s jejich koncertem. Bylo to hlasité, bylo to naštvané, bylo to energické. Ale postrádalo to originalitu, kterou jsem si na Liars cenil nejvíc a která přišla až ve dvouskladbovém přídavku, kdy dva doprovodní spoluhráči opustili pódium a osamocená trojice nechala vzpomenout na svoje syrové sonické experimenty z prvních tří desek.

Experimentální scéna – vrcholy i zklamání festivalu

Znatelný přesun Liars do komerčních vod byl krásně slyšet i díky koncertu kapely Oneida (jenž následoval hned po Liars na vedlejší, experimentální stagei), která v roce 2002 vydala s Lháři šestiskladbový split Atheists, Reconsider. Zatímco Liars se posunuli, kam se posunuli, Oneida zůstali u vcelku nekompromisního zvuku. Jen (alespoň tedy během koncertu na OFFu) vyměnili krátké a úderné skladby za psychedelie plné, deseti a více minutové hlukové kompozice made by dvoje bicí, dvoje klávesy, baskytara a kytara plus občasný zpěv. Koncert takřka očišťující, zvukově neskutečně bohatý a ve výsledku možná i předstihující slavnější brooklynské trio…

00975010.jpeg

Experimentální scéna nabídnula během tří dnů jak nejlepší, tak dost možná ty vůbec nejhorší koncertní zážitky letošního OFFu. Kromě brooklynských Oneida jsem v bílém stanu zastihnul i Francouze Gangpol Und Mit, Syřana Omara Souleymana, africké Kokono No. 1, Američany Barn Owl a také Kanaďany AIDS Wolf. Vezměme to hezky po pořádku od nejhoršího k nejlepšímu.

Vystoupení AIDS Wolf si nejspíš užila nejvíc sama kanadská trojice. Slečna Chloë Lum se celou dobu tvářila, jako kdyby v sobě měla samotného satana (do široka otevřená ústa a oči), neidentifikovatelné zvuky, které se jí linuly z úst, tomu také napovídaly, podobně jako nekontrolovatelné pohyby jejího těla. Co se týče koncertu samotného, netroufám si odhadnout, nakolik se jednalo o čirou improvizaci nebo reprodukci skladeb z jejich desek, které jsem se neodvážil poslechnout. I význam jejich tvorby mi zůstal utajen, pokud tedy AIDS Wolf nechtěli předvést, co všechno je ještě možné nazvat hudbou a předestřít to následně lidem pod pódiem v takovém balením, aby měli pocit, že sledují něco výjimečně alternativního a nikoliv naprostý chaos pramenící z absence schopnosti složit smysluplnou píseň.

Seskupení Konono No. 1 z Konga předcházela pověst skupiny, kterou je nutno vidět/slyšet. Po zhlédnutí jejich vystoupení musím přiznat, že nevím, proč se kolem nich tahle bublina vytvořila, protože se ve své podstatě jednalo o ničím výjimečnou africkou produkci, kterou na tomhle kontinentu hrají když ne tisíce, tak zcela jistě stovky dalších kapel, o nichž se v Evropě nikdy nedozvíme. Bubínky, bonga, mbira (neboli africká verze lamelofonu) a repetitivní rytmy a melodie, které možná sváděly k decentnímu vlnění boky, ale bohužel ničemu víc.

02408008.jpeg

Dvojice Barn Owl uhranula svými drony i psychedelií ovanutým post-rockem i přes, pro tuhle produkci velmi brzkou, devátou večerní. Zavřené oči, ponor do meditativních ambientních ploch z modulovaného zvuku dvou kytar a na závěr burácející potlesk, který možná Jon Porras a Evan Caminiti ani nečekali. Vzhledem k tomu, že vystoupení Bohren & Der Club Of Gore bylo na poslední chvíli odvolané, se pro mě koncert Barn Owl (legendy Low prominou) stal netitulovaným králem nejlepšího nejpomalejšího koncertu letošního OFFu.

Francouzi Gangpol Und Mit jsou komedianti na slovo vzatí. Jejich desky vás možná při domácím poslechu bavit nebudou (nové a upřímně řečeno spíše průměrné album The 1000 Softcore Tourist People Club mimochodem vyšlo u Pattonova labelu Ipecac), ale naživo to je úplně jiné kafe. Skvěle promyšlená vizuální stránka vystoupení, neuvěřitelné hračičkovství se zvuky i obrazy a hlavně ani na vteřinu nenudící produkce, která v jednu chvíli chiptunovsky koketuje se zvuky starých digiher, aby se vzápětí zvrhla v ostrý happy hardcore, glitch nebo elektro.

Podobně jako Konono No. 1 ani syrský zářez v programu letošního OFFu – Omar Souleyman – nepředstavuje nijak originální produkci, kterou by nebylo možné slyšet kdekoliv po Sýrii, nicméně onu exotičnost dokáže podat takovým chytlavým způsobem, že vám nezbývá, než se utancovat k totálnímu vyčerpání. Co Omar v (často převzatých) textech káže směrem k publiku, Alláh suď, ale stačí jeden protažený výkřik, zvednutí rukou nad hlavu a pod pódiem se strhává taneční šílenství v rytmu beatů oscilujících, co se týče BPM, někde mezi technem a psytrancem. V 15minutových opusech ovšem exceluje především klávesista Rizan Sa’id – šedá eminence tohoto syrského zázraku a autor většiny skladeb na dosud třech vydaných kompilacích u seattleského labelu Sublime Frequencies. Především on dostává svými rychlými melodickými sekvencemi a repetitivním rytmem všechny přítomné do extatického tranzu, ze kterého prakticky není úniku. Dan Deacon promine, ale řád „iniciátora nejšílenější party“ tentokrát (i přes jeho opětovné sestoupení se stolem a blikající lebkou pod pódium k publiku a vytvoření solidního mayhemového půlkruhu) nemůže dostat nikdo jiný než Omar Souleyman, pod jehož taktovkou se natřískaný podlouhlý bílý stan otřásal 60 minut v základech.

02408005.jpeg

Francouzské trio GaBlé sice vystoupilo ve druhé zastřešené stanové stagei, nicméně svou performancí plně zapadalo do programu experimentální scény. Jestli jsem o Gangpol Und Mit napsal, že to jsou hračičkové, nevím, co víc bych musel napsat právě o GaBlé. Dětské píšťalky, houkačky, různé modulátory a podomácku vyrobená udělátka plus způsob, jakým svou tvorbu prezentují, dělá z jejich vystoupení daleko víc divadelně-komediální představení než pouhý koncert. Vtipné, zábavné, chytlavé, nenudící (pár vteřin si s nimi pobrukujete jednoduchou melodii hranou na kytaru, abyste se vzápětí svíjeli v tanečním elektro šílenství trvajícím, ano, opět pár vteřin) a v neposlední řadě kvalitní i po hudební stránce, přestože doma si (podobně jako Gangpol Und Mit) produkci tohoto tria sami od sebe asi nepustíte. Naživo to ale všechno funguje takřka dokonale. Výsledek? Nejpříjemnější překvapení letošního OFFu a dvakrát vynucený přídavek neodbytným publikem.

A na závěr trocha čiré elektroniky

Ve stejném prostoru jako hráli GaBlé, uzavírali v pátek (respektive v sobotu) program OFFu Actress a Kode9. Darren J Cunnigham předvedl hodně temný set, ve kterém nechal zaznít prakticky pouze track Maze z kritikou i posluchači adorované druhé řadovky Splazsh, jinak docházelo pouze na krátké útržky, které vyplouvaly na povrch experimentální elektroniky na pomezí dubstepu, bass a dub techna. Schovaný tradičně pod kapucí hrál Actress docela těžkou produkci, která nikdy zcela nevyeskalovala do klubového pojetí a spíše držela publikum v napětí, co přijde dál. Nekompromisní a originální stejně jako ve své studiové produkci, na rozdíl od Steva Goodmana, který se coby Kode9 představil ve stejném čase a na stejném místě o den později. Šéf Hyperdubu totiž odehrál průměrný taneční set zaměřený především na v současné chvíli vyhajpovaný juke (muselo samozřejmě zaznít Out In The Streets od Africa Hitech nebo Alarma od Machinedrum), který stojí a padá s kvalitou použitého samplu, která je často spíše podprůměrná. Vzhledem k tomu, jakým směrem je orientovaný právě Hyperdub, byl prezentovaný set Kode9 docela silným zklamáním.

02408011.jpeg

Což se rozhodně nedá říci o šestém ročníku OFFu, jenž se po markantním zlepšení gastronomického zázemí (které letos bylo srovnatelné například s Melt!em) a celkovém zdokonalení festivalového areálu, který působil velmi příjemně a „user friendly“, posunul na žebříčku evropských festivalů zase o kus výš. Návštěvníci z Velké Británie, Dánska, Itálie, Německa nebo koneckonců i početné skupiny z České republiky jsou zase důkazem toho, že letošním line-upem už OFF definitivně překročil polské festivalové hranice.

Poslechněte si průběžné telefonické hodnocení, které přímo z festivalu zprostředkoval Jarda Petřík.

Další články autora