Festival nahých forem je místo tělesného osvobození

19. září 2016

Festival nahých forem svým jménem připomíná druh akcí, sloužících jako clickbaity pro internetové trolly, kteří projevením zájmu, nebo dokonce virtuálním „zúčastněním se“ vyjadřují své osobní stanovisko či humor. Ve skutečnosti se jedná o místo, na kterém se řeší otázky spojené s lidskou nahotou v různých podobách mnoha způsoby, ať už se jedná o živé performance ukazující možnosti dialogu, nebo teoretické otázky o místě nahoty ve společnosti.

Vrané nad Vltavou je malebná, upravená vesnice kousek od Prahy, stojící na břehu Vltavy, kolem níž se rozprostírají mohutné kopce. Ze dvorů hospůdek zní živé rozhovory, lidé v parném sobotním odpoledni odpočívají ve stínu a z vlaku, který právě přijel, vychází podivně různorodá skupinka lidí. Cyklisté a rodinky vyrážející na výlet, usedlíci vracející se po pátečním flámu a nakonec skupina lidí mířící napříč vesnicí k areálu bývalé městské papírny. V rozlehlém komplexu papírna svého času produkovala tiskové a technické materiály distribuované do celého světa a tiskárna tiskla rakousko-uherské bankovky, jimiž se platilo po celém království. Přesně před šestnácti lety se tu stroje po více než 150 letech zastavily.

„Komplex má nyní jméno Národní galerie, přičemž hala, před kterou stojíme, má ambice stát se velmi živým kulturním centrem, a to nikoliv dočasným, ale vlastně na život. Různí umělci už se sem stěhují, i já jsem sem přesunula dílnu. Je to taková realizovaná utopie,“ vypráví vedoucí Ateliéru tělového designu Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně a kurátorka festivalu Lenka Klodová. Odpovídá sice trpělivě, ale koutky očí neustále kontroluje čas. Za chvíli má být další performance a tento ročník je kurátorsky rozhodně náročnější. „Minulý rok tu byli pouze čeští performeři a jeden polský. Letos je jich jedenáct z celého světa, přičemž je tu i umělec až z Hongkongu,“ sděluje s uspokojením Klodová.

03705428.jpeg

Stojím uvnitř haly a musím říct, že jsem ohromený. Vnitřek haly někdejší papírny působí impozantně. Vedou jím dlouhé chodby, které v přízemí lemují plátna s abstrakními motivy, ze země trčí instalace a vedle nich se vinou temná zákoutí mezi sloupořadím. I přes zchátralost objektu se zdá, že tohle místo skutečně funguje. V jedné z mísností je bar, je tu prolézačka pro děti i místo k posezení.

Po zevrubné procházce vnitřkem jsem na parném slunci svědkem první performance. Muž oblečený ve svetru, čepici a kalhotech se snaží zatlouct tři kůly do země. Po chvíli se mu to podaří, svléká se do naha, proplete se mezi kůly a zeptá se Lenky Klodové, jestli je v pravém úhlu. Poté, co se do polohy pravého úhlu dostane, ho začne zhruba dvacet návštěvníků zuřivě fotit. Jsem pochopitelně mezi nimi.

03705422.jpeg

„Já sem jezdím, abych si rozšířil obzory o tom, co se dá dělat s tou nahotou. Sám si dokážu po svlečení představit jenom to, že bych se zase oblékl,“ říká plný dojmů jeden z návštěvníků festivalu Honza. „Já jsem tu měla dokonce minulý rok vystupovat, ale nakonec to nějak nevyšlo. Ale byla tu žena, která tu dělala obrazy aktů, a v ten moment jsem cítila, že je správné to udělat, tak jsem se nechala namalovat,“ popisuje svůj itenzivní zážitek z prvního ročníku Lucie. „Myslím si, že po tom, co minulý rok paní Klodová uskutečnila svůj nahý běh, jsme se už do myšlení lidí zapsali jako ‚ti divní z Prahy‘. Ta mentalita tady je přece jenom vesnická, ale nemůžu říct, že by tu byly nějaké problémy. Tedy kromě nějakých menších sousedských pří, jako že nás tu paní nahlašuje na policii za hluk, když se něco organizuje v hale,“ popisuje vztah mezi Národní galerií a městem slečna obsluhující v baru.

Značně korpulentní žena sedí nahá na paletách a po nanesení rtěnky na své rty líbá sama sebe na různé části těla. Masa jejího těla se tak neustále pohybuje a vytváří bizarní uskupení jejích tukových laloků. Kolem ní sedí několik desítek přihlížejících, kteří pozorují tuto scénu více než hodinu. Vrhám se vstříc prvním zážikům z festivalového programu a žasnu.

Jednotlivé performance spojuje kromě nahoty i odvážnost a napětí. Na podstavci stojí muž se zavázanýma očima, kterého z džínových kraťasů osvobozuje žena pomocí srpu. Ledabylými pohyby z něho trhá kusy džínoviny a mně se tají dech. Po několika minutách roztržené kraťasy padají a diváci propukají v potlesk. S postarším mužem stojícím vedle mě si vyměníme významné pohledy.

„Nemůžu říct, že bych se jinde mimo performance svlékala. Nejsem ani fanynkou nudapláží. Na druhou stranu je nahota ten nejpřirozenější stav, ve kterém můžeme být. Nahota je pro mě spíš demonstrační prvek ukazující různorodost a to, že jsme to my,“ říká rozhodně jedna z vystupujících Anna. „Já jsem měl naopak jako dítě či během dospívání s nahotou velký problém. Jako malé dítě jsem se styděl před rodinou, přede všemi být jenom bez trička. Takže možnost teď tu být takto je pro mě vlastně osvobozující,“ dodává její kolega Josef.

„Hlavní rozdíl mezi performancí pracující s nahotou mezi Asii a Evropou je ten, že asijští umělci častěji využívají svoje tělo jako nástroj, jak upozornit na nějaký problém ve společnost – ať už se jedná o ekologii, nebo porušování lidských práv. Tady umělci mnohem více pracují sami se sebou, se svým tělem a tím, co pro ně znamená,“ vysvětluje Andrew Lam, kurátor, který přijel na festival z Hongkongu.

Během pozdního odpoledne odjíždím z Vraného zpět do Prahy. Festival bude dále pokračovat ještě zítra, ale jisté je, že toto místo pokvete i mimo festivalové dny. Působí jako zhmotněná představa o skutečně alternativní komunitě umělců na břehu Vltavy. O uplynulém víkendu bylo Vrané navíc ideální destinací pro všechny, kteří zápasí s bloky vůči vlastnímu tělu.

03705425.jpeg
autor: Dominik Čech
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

hurvinek.jpg

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka