František Kupka: Vizionář rozpuštěný v nekonečnu

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02442830.jpeg

Pabla Picassa prý nesnášel, s Henrim Toulouse-Lautrecem se dělil o partnerku, vývěsní štít jeho tvorby – barevně vířivé kompozice – dodnes vzbuzuje údiv a obratně vyprazdňuje účty sběratelů umění. 23. září 2011 uplynulo 140 let od narození Františka Kupky.

Český malíř a grafik se narodil v roce 1871 do rodiny notářského úředníka ve východočeském Opočně, dětství už strávil v Dobrušce. Otec dal prvorozeného syna proti jeho vůli do učení sedlářem, ve Františkovi ovšem už tou dobou kvasil výtvarný talent – maloval na štíty, pivní tácky a jiné předměty.

Výjimečný naturel patnáctiletého Kupky si o pozornost říkal navzdory dobovým konvencím. Na významu mu dodala přímluva dobrušského továrníka a starosty Josefa Archleba a po svolení rodiny se Kupka začal připravovat ke zkouškám na Akademii výtvarných umění v Praze. Na alma mater se Kupka věnoval hlavně zavedeným historickým tématům a aby se uživil, zúročil předchozí spiritistickou zkušenost z dob svého učení a přilepšoval si jako médium při seancích. Tíhnutí k okultismu, který nabývá na popularitě nejmarkantněji právě koncem a na přelomu století, výtvarníka provází po zbytek jeho života.

Po dočasném studijním pobytu ve Vídni se Kupka v roce 1895 vypravil jako stipendista do Paříže, kde předtím sice často navštěvoval Alfonse Muchu, o potřebné kontakty měl zpočátku nicméně nouzi. Francouzská metropole koncem 19. století zaměstnávala výtvarníky většinou jako kreslíře a karikaturisty, což bylo ostatně známé angažmá samotného Muchy. I přes svízelné začátky se českému výtvarníkovi v cizině dařilo najít rychle uplatnění a začal navrhovat první plakáty pro kabarety na Montmartru, vytvořil satirické časopisecké cykly Peníze a Mír nebo Náboženství. 19 rytin z mohutné knihy Člověk a země, které podle Kupkových kreseb vytiskl Ernest Deloche, bylo v roce 1905 vystaveno na Salónu francouzských umělců.

02442829.jpeg

S prvním desetiletím 20. století se Kupkova výtvarná poloha výrazně tříbila, zvláště poté, co vzal v roce 1909 do ruky deník Le Figaro s Marinettiho Manifestem futurismu. Daleko více než revolučními průniky avantgardních směrů byl tento proces zrání výsledkem hluboce zakořeněného vizionářského pnutí. Kupka na svých plátnech odmítal co nejvěrněji realitu napodobovat, vytvářel vlastní a svébytnou, zprvu prostřednictvím barevně tlumenějších iluzionistických figurativních motivů (Velká nahota). Postupně umocňoval barevnost, ubíral na konkrétnosti, výrazněji a intuitivně se přimknul k přírodě, reflektoval nejzákladnější princip – vjem – bez ohledu na umělecké kategorie. Na Podzimním salónu roku 1912 Kupka vystavil dvě abstraktní plátna, která vzbudila velkou pozornost kritiky – Amorfa dvoubarevná fuga a Amorfa teplá chromatika.

Výtvarné umění je založeno na sdílení idejí, citu a tím pádem i četbě značek, představujících předměty, zvířata a osoby. Tento způsob vyjadřování předcházel písmu, které je charakterizováním zvuku a různých řečí.“ Kupkovy abstraktní obrazy sjednocené v cyklech jsou vizuální syntézou širších souvislostí hudebních a literárních, jejichž pojítkem je opět prostý a napříč oblastmi putující dojem. Touto mezioborovostí Kupka v roce 1913 spoludefinoval orfismus, odštěpek kubismu, z něhož si tento krátce trvající nefigurativní směr vzal zejména dynamičnost (Příběh o pestících a tyčinkách). Plátna v přesných a čitelných kompozicích často shromažďují geometrické útvary jako výrazy pohybu světla, tepání zvuku, vyvedené v pestré barevné proměnlivosti (Kolem jednoho bodu, Výšky).

02209621.jpeg

Do Kupkova tvůrčího běhu významně zasáhl jeho dobrovolný odchod na frontu v roce 1914. Pro československé legie ve Francii navrhl uniformy nebo předlohu pro válečný kříž. V poválečném období po dvouletém zastavení v Praze František Kupka působil jako pedagog v Paříži, kde seznamoval české studenty s francouzskou kulturou také mimo univerzitní půdu, na což konečně často vzpomíná také jeho přítelkyně Meda Mládková. Na počátku 30. let Kupka po boku dalších výtvarných osobností zformoval mezinárodně i stylově rozmanitě obsazené hnutí Abstraction-Création. Řada jeho členů, včetně Kupky, později vystavuje na prestižním Salonu des Réalités Nouvelles. Rozsáhlé samostatné retrospektivy se pak český výtvarník dočkal v roce 1946 v pražské galerii Mánes. František Kupka zemřel na předměstí Paříže v Puteaux 24. června 1957.

02063994.jpeg

Skutečného uznání se Kupkovi dostalo až v poslední třetině 20. století, dnes patří jeho díla na trhu s uměním k vůbec nejdražším. Jeho tvůrčí odkaz ovšem nelze interpretovat jednoduše. Kupkova plátna stojí mimo estetické kategorie, čiší z nich nadčasovost a překypují zvláštní vizionářskou energií – o to absurdněji musela na diváky působit ještě za autorova života. Kupkova autonomní životní linie, odvrácená od jasných stylů a norem, demonstruje a v tahu času zastřešuje zásadní mezníky zrodu moderního umění.