Hackerská estetika nové desky Emeralds

Americké trio Emeralds vystoupilo téměř přesně před rokem v pražském Divadle Archa a jejich výbava na pódiu připomínala kapitánský můstek vesmírné lodi. Emeralds, kteří vydali desítky nahrávek na malých labelech a dvě desky na značce Editions Mego, se zhusta inspirují právě ve vizualitě sci-fi filmů, počítačů nebo videoher. Jejich hudba tomu odpovídá – na pražském koncertě předvedli vystoupení, které napůl připomínalo krautrockový rituál ze 70. let a napůl velmi umně odráželo futuristické tendence současné experimentální hudby.

Hlavní roli tehdy hrála kytara Marka McGuira, který svůj nástroj přiváděl ke kulometnému kvílení a doloval z něj nenápadné melancholické vyhrávky. Jejich set byl zašmodrchaný, melodie důmyslně skryté pod nánosem syntezátorového zvuku. Stejná byla jejich první deska na zmíněném labelu Editions Mego, album Does It Look Like I’m Here? (2010). Aktuální nahrávka, dlouhohrající Just To Feel Anything, nastíněnou koncepci rozvíjí – a to tak, že nakonec končí daleko za hranicemi současnosti.

Zásadní rozdíl je v nekompromisním pojetí, které vychází z krystalicky čistých syntezátorových rytmů, a především ve zvuku kytary evokující koketování s virtuální realitou, které na začátku 90. let předváděl třeba Jan Hammer. Největší devízou alba je totiž mistrovství, se kterým se Emeralds naklánějí nad propastí, ve které spočívají dávno zaprášené newageové melodie. Emeralds nikdy nespadnou dolů, dávají ale posluchači za onu hranici nahlédnout a velmi sofistikovaně pracují se strategií guilty pleasures.

Emeralds – Just To Feel Anything|foto: Editions Mego

Pokud někdo k albu přistoupí nepolíben dobrodružstvím prvních osobních počítačů nebo bladerunnerovských sci-fi filmů, pravděpodobně v sedmičce skladeb najde jenom instrumentální kompozice, které na první poslech nijak nepřekračují současnou hauntologickou estetiku. Celek Just To Feel Anything vyžaduje na dnešní dobu nezvykle mocný vklad od posluchače – o to víc se ale odmění tomu, kdo má k jejich pojetí hudby blízko.

Skvělá novinka amerických Emeralds pracuje s hackerskou estetikou svištících kódů a očí pálících od monitoru. Melancholický podtón bloudících kláves ale pozvedá Just To Feel Anything do hudebních pater nostalgie, ve kterých bují nevyřčené a vlastně i nepopsatelné příběhy. Album od člověka vyžaduje mocnou participaci, lépe řečeno, požaduje po něm určité konkrétní zkušenosti, které mu pomáhají desku uchopit. Pokud si člověk v sobě tyto zkušenosti nese, určité okamžiky nahrávky mu nutně musejí připomínat soundtrack k jeho vlastnímu životu.

Nahrávka se těžko umístí v žebříčcích nejlepších desek roku 2012, na to je až příliš specifická a jednostranně zaměřená. Má ale ambice proměnit se v kult v tom původním významu slova – v album, které bude milovat úzká skupina lidí. Pro ně ale Just To Feel Anything bude absolutním vrcholem.

Emeralds – Just To Feel Anything (Editions Mego, 2012)