Herec má mít velké srdíčko a taky šatnu. Na trapno se rychle zapomene

Aleš jim odtajnil, jak například vypadá takový konkurz na reklamu – musí jíst imaginární jablko nebo se drží neviditelného okna a tak dále. Aleš je ale otrkaný a do odpoledne na trapno zapomene. Naštěstí ho u srdce hřeje to, že ve svém domovském divadle hraje statečného kováře nebo Merkucia, takže libové herecké role. Navíc se obecně ví, že není malých rolí. 

Zuzana, která si na Wikipedii přečetla něco o Stanislavského metodě, se ho hned ptala, jestli tuto ruskou metodu vtělení se do role využívá. A světe, div se, ano – Aleš byl na exkurzi v kovárně, aby pak hrál právě tuto postavu, která umí zacházet s kovadlinou. 

Aleš odhalil i pár „špeků“ ze zákulisí – když ve hře umřete před pauzou, nemusíte čekat až do děkovačky, což je fajn. Taky se rozpovídal o tom, jaké je to učit na konzervatoři: tam taky učí svoje oblíbené hraní s neviditelnými předměty – nabádá je, ať jedí imaginární bunbonambo nebo ať si čistí zuby zcela konkrétním smyšleným kartáčkem.

Pak došlo na to, že Aleš propálil, že hrát se dá i bez školy, vzdělání je ale fajn kvůli technice. Není ale pravda, že každý herec je rozevlátý alkáč, co je emočně labilní. Po zopakování základních jazykolamů se mohlo jít domů – nebo na prkna, co znamenají svět.

Pusťte si do duše a uší Buchty a přijdete na to, že být dalším panem Kemrem nebo paní Galatíkovou není zas taková bomba, jak si asi možná představujete.