Hračičkovství a dysfunkční vztahy Wese Andersona
Wes Anderson se stal žánrem. I v češtině se dá jeho příjmení použít jako přídavné jméno vystihující jeho specifický styl. Režisér je momentálně v jednom z nejlepších období své kariéry, jeho Grandhotel Budapešť, který má ve čtvrtek českou premiéru, sklidil od anglicky píšících kritiků podobně nadšené recenze jako jeho předchozí film Až vyjde měsíc, oceněný i nominací na Oscara. Obdivu se mu ale dostává se zpožděním, svoje nejlepší filmy natočil už před pár lety.
Obvyklí spolupracovníci a herci jako Owen Wilson, Jason Schwartzman nebo Bill Murray, kteří mluví se stejným poker facem o smrti i o tom, že delfíni jsou ve skutečnosti hloupí, budovy připomínající domy pro panenky, do posledního detailu navržené pestrobarevné prostředí, skvělé soundtracky, zpomalené záběry, postavy frustrátů a neurotiků, kteří vždycky chodí zprava doleva nebo přímo do kamery, ale nikdy diagonálně, a parodické výjevy ve stylu Bláznivé střely v pozadí jsou jen některé z množství zdánlivě si odporujících rysů Andersonových tragikomedií.
Podle Rogera Eberta některé z nich nedávají smysl, podle fanouškovské a kritické odezvy posledních let je Andersonův specifický styl téměř magický. Martin Scorsese o Andersonovi po jeho prvních dvou filmech (Grázlové, Jak jsem balil učitelku) psal jako o nástupci silné autorské generace režisérů 70. let a měl nepochybně pravdu v tom, že Anderson, stejně jako on sám, přinesl americké kinematografii něco osobitého a původního.
Dnes čtyřiačtyřicetiletý režisér osmi celovečerních filmů svůj puntičkářský vizuální styl i vypravěčská témata dál cizeluje a variuje, nepouští se ale za hranice toho, co už od něj známe. I herci mimo jeho obvyklý okruh, se kterými spolupracuje poprvé (Adrian Brody v Darjeelingu nebo Edward Norton a Bruce Willis ve filmu Až vyjde měsíc), hrají v jeho filmech stejně jako všichni ostatní. Jeho víceméně stále stejné postavy se dají rozdělit do několika skupin (manipulativní megaloman, pasivní melancholik nebo neurotický sobec). Často jde o jejich nefunkční vztahy s (absentujícími) rodiči, kterými Anderson artikuluje nemožnost vzájemného lidského porozumění. Zároveň jsou všechny jeho hlavní postavy dětští géniové. „Vždycky jsem chtěla být sirotek. Všechny moje oblíbené postavy v knížkách jsou sirotci,“ říká Suzy ve filmu Až vyjde měsíc.
Až vyjde měsíc měl ze všech jeho filmů největší ohlas a po velmi špatně přijatých snímcích Darjeeling s ručením omezeným nebo Život pod vodou Andersona vrátil mezi top americké režiséry (už v roce 2002 získal nominaci na Oscara za scénář k Takové normální rodince.) Zdá se to být nelogické, právě v případě snímku Až vyjde měsíc jsou časté výčitky ohledně manýrismu nejvíc na místě. Anderson v něm podle svých slov zfilmoval svoje dětské fantazie. Příběh odcizených dětských géniů Suzy a Sama, kteří utečou z domova (a z tábora khaki skautů), aby mohli být spolu, je dlouhou sekvencí stylových, detailně designovaných záběrů, guilty pleasure scén, protkanou odkazy a vizuálními i slovními gagy. O nic jiného než o dětské sny, oslavu infantility a odsouzení dospělosti jako stavu, kdy už se nic magického neděje, tu ale nejde.
Naopak snad nejhůř přijatým Darjeelingem s ručením omezeným o spirituální cestě tří bratří indickým vlakem tak fantastickým, že ve skutečnosti neexistuje, Anderson dokázal, že povrchním manýristou není. Ačkoliv ani bratři z Darjeelingu nejsou o moc víc než různě odstíněnými andersonovskými typy obsesivních frustrátů, jejich cesta za poznáním Indie, sebe sama a sebe navzájem je mnohem bohatší jízdou po oblasti nefunkčních rodinných vztahů. Bratři se hádají i v indických chrámech o to, kdo si bez dovolení půjčil pásek, kdo kým manipuluje a koho měl mrtvý otec nejradši. Indie kromě pestrobarevného prostředí kontrastuje s kulturou, ve které podivně odcizení rodiče bratry vychovali a definitivní smysl dávají charaktery všech tří po návštěvě matky, která od nich kdysi odešla a stala se jeptiškou.
Zatímco Až vyjde měsíc rezonuje se sdílenými sny, Darjeeling s ručením omezeným naráží na sdílené pocity nepochopení a neporozumění. Možná právě to je důvod divácké náklonnosti k romanci khaki skauta s malou intelektuálkou. A to i přesto, že je Darjeeling ve finále, kdy jsou bratři konečně ochotní se respektovat, mnohem optimističtější než Až vyjde měsíc s falešným happy endem, který zkysne až dlouho po skončení filmu v momentě, kdy Suzy a Sam dospějí.
Aby se mnohá nařčení Andersona z manýrismu ukázala jako planá, měl by se Grandhotel Budapešť podobat Andersonovu poslednímu úspěchu co nejméně. Pokud film sklidí nadšení i bez toho, aby se vrátil k realističtějšímu vyprávění, znamenalo by to, že Andersonovi budou k úspěchu už možná navždycky stačit figurky, historky a hračičkovství.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
