Srdcař, kuchař, tvrdý kritik i milý chlápek. Rozloučení Špíny se Stevem Albinim

Jak je ve Špíně zvykem, žádné vzpomínání neprobíhá úplně podle šablony. Z tisícovky desek, na nichž je do nějaké míry slyšitelná Albiniho práce, se jich dal vybrat jen zlomek. Ten nekopíruje memoriálové žebříčky, kterých je v těchto dnech na internetech plno, ale spíše sleduje osobní rovinu.

Čtěte také

Deska rozměru antické tragédie. Špína rozebírá finální opus Nirvany In Utero 30 let poté

Nejdřevnější Big Black, první deska Slint a Mclusky se střídají s Dirty Three, Low nebo Om, protože trademarkem Albiniho studia Electrical Audio nebyl nutně jen nezkrocený hum basy, bouřkové bicí a řezající kytary, ale třebas také citlivá práce s tichem a dynamikou skladby. Samozřejmě, nebylo možné opomenout Jesus Lizard, Zeni Geva ani Breeders, zástupce mají ale i polozapomenuté kapely jako Poster Children.

Stranou nezůstane ani Stevovo typicky chytré, leč nelítostné dissování kapel (ale také pozdější pokornější sebereflexe) a naopak téměř bez výjimky entuziastické, příběhovým stylem psané recepty, plné náhlých inspirací a improvizace.

Zkusili byste si doma udělat spíš Albiniho skořicové fluffy coffee nebo nadýchaný chléb s bulharským jogurtem? Jsou Pixies průměrná a Smashing Pumpkins dokonce vyloženě špatná kapela? Vzala by si redakce na sebe tričko Breeders? Poslechněte si celou Špínu!