Virální hity často tvoří teenageři, průmysl toho ale nesmí zneužívat, říká britská hudební kritička

Snapes sdílí svůj pohled na hudební kritiku, trendy v popu a na to, jak současné hvězdy reagují na společenské otázky – ať už se jim vyhýbají, nebo je otevírají nové generaci posluchačstva.

Když se zaměříme na témata, která v popu rezonují, registruješ tam nějaké opakující se motivy, které reflektují současnou společenskou situaci nebo klima? Mám na mysli třeba nějaká témata prosakující napříč tvými články.

To je zajímavé. Podle mě se pomalu dostáváme z období popu, který byl dost melancholický a „pokojíčkový“ – a to už i před pandemií. Během lockdownu pak spousta lidí tvořila hudbu přímo ve svých pokojích, většinou určenou do sluchátek. Každopádně teď, když se koukneš na umělkyně jako Sabrina Carpenter, Chappell Roan nebo Charli XCX, uvidíš velké, extravagantní popové hvězdy, které jsou zábavné a jejich hudba se hodí spíš na venkovní akce než pro domácí poslech o samotě. Myslím, že tu je touha po spektáklu, komunitě a také po troše hedonismu. Humor se letos rozhodně vrací ve velkém stylu. Když se podíváme mimo pop a zaměříme se třeba na indie scénu, tak MJ Lenderman má letos skvělý rok. Jeho texty jsou vtipné – vypráví o smolařích, kteří si myslí, že koupě drahých luxusních hodinek jim změní život. Humor je tedy rozhodně zpět a v plné síle a tahle témata mi momentálně připadají nejvýraznější.

Čtěte také

Top desky první půlky roku? Radio Wave oslnili Berlin Manson, Martyyna nebo spratek Charli XCX

Každopádně stále dost rezonuje téma duševního zdraví. Myslíš, že jsou dnešní umělci a umělkyně otevřenější a zranitelnější než dřív?

Rozhodně. Chappell Roan je opět skvělým příkladem. Zrušila koncerty, aby se postarala o své duševní zdraví. Nebojí se své fanoušky konfrontovat a říct: „Nemůžete se ke mně takhle chovat.“ Stejně tak i fotografy na červeném koberci. Před několika lety jsme byli svědky vlny umělců, kteří rušili koncerty z důvodů týkajících se duševního zdraví, a stále se to děje. Britská kapela The Last Dinner Party právě oznámila, že po pražské show ruší všechny zbylé termíny, protože cítí, že to momentálně není v jejich silách a chtějí se dát především dohromady. A samozřejmě v souvislosti s velmi tragickou smrtí Liama Payna z One Direction se mluví o duševním zdraví a povinnosti péče o umělce. Průmysl se sice tváří, že se tím zabývá, ale rozhodně nesplňuje svá slibovaná opatření. Občas to může působit spíš jako marketingový tah. Někdy jsem opravdu znechucená, když dostanu e-mail s tiskovou zprávou, která někoho prodává na základě jeho problémů s duševním zdravím nebo traumatu. Jako by to byla nějaká skvělá věc k diskuzi. Jasně, ti umělci asi říkají, že jsou rádi, že o tom můžou mluvit, ale opravdu jim to z dlouhodobého hlediska pomůže? Jakože co tu vlastně děláme, kromě marketingu bolesti?

V rámci zmiňované tragické smrti Liama Payna se momentálně dost debatuje o tom, jestli by teenageři měli vstupovat do hudebního průmyslu v tak brzkém věku. Co si o tom myslíš?

To je dobrá otázka a hodně zajímavé téma. Myslím, že jsme už asi trochu za zenitem éry talentových soutěží. Nevím, jak je to u vás, ale ve Velké Británii například už nemáme X-Factor. Možná pořád běží Britain’s Got Talent, ale ten v podstatě neprodukuje žádné nové popové hvězdy. Televizní talentové soutěže tu už prostě moc nejsou. Jejich ekvivalentem by ale mohl být K-popový průmysl, kde jsou teenageři často příliš brzy vrženi do showbyznysu a musí tvrdě dřít, aby co nejdříve dosáhli úspěchu. Myslím, že by do těchto soutěží neměli pouštět nikoho mladšího 18 let. Na druhou stranu, spousta ikonických popových skladeb vznikla právě díky takhle mladým hudebníkům. A mnozí z nich tvořili v opravdu hrozných podmínkách, jako třeba ti, kteří pracovali s Philem Spectorem v 60. letech a zažili různé formy zneužívání. Dnes je hrozně těžké říct, jak bychom se ohledně takových skladeb měli cítit.

Čtěte také

Nejrychlejší popový vzestup od Britney Spears. Co tolik milujeme na Olivii Rodrigo?

Pak tady máme mladé hudebnice, jako Olivia Rodrigo nebo Billie Eilish, které jsou opravdovými generačními talenty. Jsem přesvědčená, že obě čelily obrovským problémům v důsledku své masivní slávy. Zároveň ale vypadají, že jsou dobře opečovávané, vyrovnané a mají kolem sebe silné zázemí a rodinu. Nemyslím si, že bychom měli teenagerům bránit v tom, aby se hudbě věnovali. To by bylo jako snažit se zalepit otevřenou ránu náplastí. Je to jako říkat: „Pokud to mladým lidem zakážeme, všechno bude v pořádku.“ Ale spíš bychom se měli ptát, proč hudební průmysl mladé talenty tak často vykořisťuje a zneužívá?

Další šedou zónou je samotná obrovská sláva – nikdo nemůže doopravdy regulovat a řídit, co to s člověkem udělá. Lidský mozek zkrátka není stavěný na to, aby ho vnímalo tolik lidí. Taková pozornost na vás určitě nějak dolehne, a i kdyby kolem vás byl tým pečujících lidí, stejně vás to určitým způsobem poznamená. Každopádně pořád si myslím, že průmysl by mohl udělat mnohem víc pro ochranu umělců a umělkyň, zejména těch mladých.

Jak hudebníci a hudebnice pracují s tlakem komerce na svou tvůrčí svobodu? Je možné se ze dne na den stát popovou hvězdou? A proč je někdy Taylor Swift trochu nuda? Poslechněte si nový díl podcastu Vlna.