Proklatě tenká hranice do zásvětí. Slavíme Samhain v křivácích a chystáme se na zimu

Temným hřbitovem se líně vlečou cáry přízemních mlh a v dáli zlověstně zní krákání havranů. Předvečer svátku Všech svatých a i posléze navazující Dušičky v sobě dohromady spojují hned několik kulturních okruhů. V tom našem se slaví především právě Památka zesnulých, kdy se jinak vcelku pusté hřbitovy na pár dní zahalí do jemného oparu plamenů svíček. Nicméně víra, že se počátkem listopadu téměř stírá hranice mezi světem živých a mrtvých, patří do hlubokých předkřesťanských vrstev času – a to až ke Keltům. Pro ně byl Halloween také oslavou přechodu ze starého do nového roku.

Zatímco Ian Curtise z Joy Division volají do záhrobí mrtvé duše a Dead Kennedys sundávají masky a mažou zas do roboty, my jsme se zkusili ponořit co nejhlouběji, co nám dochované zmínky o keltských obyčejích dovolily. I samotná kapela Samhain zpívá o listopadových ohních, jednom ze stěžejních symbolů tohoto období. Vymetávala se stará ohniště, z hlavního se přinášel do obydlí oheň nový, do plamenů se vhazovaly ořechy za účelem věštění, světlo pomáhalo uchránit se před „fairies“. Děsivou atmosféru svátku zvyšovalo pravděpodobně i zběsilé kvílení porážených vepřů, ze kterých se připravovalo hned několik sezónních pochutin.

Kdo je v před dušičkovém období vykázán ze hřbitova? Jak je to s keltským novým rokem? Kdy opět bude hranice mezi světem živých a mrtvých tenká, ale navrch bude mít život? Jak se věštila budoucnost? Kdo všechno měl potřebu se Halloweenu věnovat ve své tvorbě? A co dělat, když v tomto období potkáte „vílu“? Poslechněte si celou Špínu ze záznamu a dozvíte se víc!