Seslání temného kouzla. Siouxsie and the Banshees slaví 40 let od vydání desky Juju

16. červenec 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Deska Juju od Siouxsie and the Banshees

Kalendárium Špína se opět rozhodlo provětrat archivy a připomenout kapelu Siouxsie and the Banshees. Ta před čtyřiceti lety vydala svou čtvrtou řadovou desku Juju, která byla přelomová nejen pro samotnou skupinu, ale i pro pozdější podobu temné, nezávislé hudby. Přísahají na ně nejen hvězdy alternativy, ale i rockoví dinosauři jako Smashing Pumpkins. Pokusili jsme se nahlédnout za oponu z pavučin a posvítit si na historii i odkaz Siouxsie and the Banshees!

Siouxsie and the Banshees se dali dohromady v září 1976 na popud Susan Janet Ballion, která začala velmi záhy používat přezdívku Siouxsie Sioux, a basáka Steva Severina. První sestava se rekrutovala z členů Bromley Contingent, skupiny fanoušků kapely Sex Pistols.

Debutovali ještě tentýž rok v londýnském klubu 100, kde předvedli dvacetiminutový jam, variaci na klasickou modlitbu Otčenáš (Lord's Prayer). Zpočátku primitivní a chytlavý art punk s výrazným a nevšedním projevem Siouxsie kolem sebe strhl pochopitelnou lavinu zájmu, na první oficiální singl si ovšem museli fanoušci počkat až do roku 1978.

Hong Kong Garden předznamenala jejich první album The Scream. Skladba, v níž Siouxsie narážela na incident v kentské čínské restauraci stejného jména, na kterou zaútočila skupinka neonacistů, otevřela Siouxsie and the Banshees dveře do širšího povědomí a dodnes je brána jako jedna z nejúspěšnějších skladeb kapely.

Zatímco texty se točily okolo neutěšeného života na předměstí a zdánlivě civilní náměty přetvářely ve strašidelné a morbidní příběhy, hudebně se snažili redukovat rocková klišé a ubírat zbytečnosti. Kytarová sóla v jejich tvorbě neměla místo. Ze Siouxsie se zároveň stávala jakási temná antiikona, která ovlivňovala zástupy fanoušků nejen svým extravagantním a mystickým stylem sebeprezentace.

Nejzásadnější moment přišel v roce 1980, kdy se v kapele objevil bubeník Budgie a na postu kytaristy se pro následující tři nahrávky usídlil John McGeoch, který předtím působil v Magazine. V té době vznikla třetí nahrávka Kaleidoscope a z artpunkových a postpunkových repetic, ovlivněných hudbou Can či Velvet Underground, se pomalu, ale jistě začaly stávat ještě vrstevnatější skladby doplněné o nové nástroje. Vedle syntezátorů se jednalo například o sitár.

Od předměstských témat se Siouxsie začala pomalu, ale jistě přesouvat k nadpřirozenu a magii. To vše vyvrcholilo právě na Juju, přiznaně konceptuální desce, kterou inspirovaly stejně tak Hitchcockovy horory jako africké voodoo. Zároveň jak tvrdí Billy Corgan ze Smashing Pumpkins, odemkli jisté postupy, které kopírují nezávislé kapely dodnes. 

Z jakého důvodu je Juju nejzásadnější album Siouxsie and The Banshees? Proč se Steve Severin spolu s celou kapelou vymezoval vůči označení goth? A co jim vadilo na The Clash? Proč trvalo, než s nimi navázala nahrávací společnost Polydor spolupráci? Co se stalo v televizní show Billa Grundyho? Jaká literární díla inspirovala Siouxsie při psaní textů? Kteří slavní hudebníci prošli sestavou kapely? Proč bylo kytarové mistrovství Johna McGeocha tak převratné a inspirativní? Z jakého důvodu v roce 1982 z kapely nakonec odešel? A především – které z jejich alb se nejvíc hodí k muchlování? Poslechněte si celou Špínu o Siouxsie and the Banshees ze záznamu!

Spustit audio