Hrál jsem hry ve virtuální realitě a teď už nemůžu zpět
Hraní her ve virtuální realitě předchází rozporuplné reakce a názory na jeho potenciální budoucnost. Někteří si stěžují na nepříjemné zážitky spojené se smyslovým zmatením, pocity nevolnosti a předurčují této technologii, podobně jako v případě Kinnectu či PlayStation Move, rychlý konec. Ti druzí, mezi které se po návštěvě první virtuální herny v Praze počítám, v tom spatřují budoucnost. A budoucnost nevypadala nikdy tak dobře, nebyla tak reálná a uvěřitelná.
Vcházíme do jednoho z činžáků v pražské Bubenči. Po schodech (jak jinak než dolů) směřujeme do první virtuální herny v Praze. Jediné, co zde naznačuje existenci takového místa, je před vchodem visící banner. Hned za dveřmi se ocitáme v místě, kterému přezdívám velín – z improvizované recepce se totiž spouštějí a ovládají všechny herní systémy. Provozovateli herny Marku Ďurišovi se to jméno líbí. Nápad provozovat virtuální hernu přitom vůbec nebyl jeho.
„Můj kamarád se rozhodl, že podpoří projekt virtuálního headsetu Oculus Rift na Kickstarteru. Potom když mu Oculus Rift přišel, tak zjistil, že na to vlastně nemá čas, že to nemá s kým hrát, protože to je drahý a tak dál. Pak přišel na nápad udělat hernu. Nejdřív pro kamarády, potom komerčně. Já jsem dělal v marketingu, takže jsem pak začal dělat tomuhle projektu promo a nakonec ho i provozovat,“ vysvětluje okolnosti vzniku herny Ďuriš a vzápětí nás bere na prohlídku. Celá herna se skládá pouze ze čtyř místností včetně velína. Každá z nich je osvětlená neonovými světly pro umocnění atmosféry futuristické herny. Na zdech jsou nalepené plakáty skutečně archaických a kultovních her jako Doom 1, GTA nebo Halo.
Nasazuju si poměrně těžký headset, beru do rukou ovladače a záhy se přede mnou vyjeví scéna, jaké jsem jako malý vídal v hrách na PlayStation 1. Stojím na chodníku v digitálním městě z roku 2000. Na ulici přede mnou jezdí auta, ze stromů z blízkého parku vzlétají ptáci, nad hlavou krouží helikoptéra. Chvíli mi trvá se adaptovat a musím říct, že mám ze začátku trochu nepříjemný pocit dezorientace. V momentě, kdy začnu i slyšet zvuky okolního prostředí, se ale všechno srovná a já lezu do výtahu. Za zvuků uklidňující hudby vyjedu do bůhvíjakého podlaží. Dveře výtahu se otevřou a přede mnou je jenom otevřený prostor padesátého patra a krátká, úzká dřevěná lávka. Marek Ďuriš navíc přede mě na zem položil skutečnou dřevěnou lávku, takže její povrch pod nohama jenom umocňuje moji závrať. Nikam nejdu. Zůstávám ve výtahu a ani se z něj nehnu. I kdybyste mi namířili pistoli na čelo, na tu lávku nevlezu.
Moje kolegyně Bára se omylem postavila rovnou na dřevěnou lávku, takže v momentě, kdy se úvodní menu změní v prostředí hry, visí už ve virtuální výšce na dřevěné lávce. Po úvodním úleku Bára ale nakonec udělá to, k čemu ji Marek neustále vyzývá: šlápne vedle lávky a spadne, aby zažila pocit nečekaně dlouhého pádu virtuálním prostorem. Ďuriš říká, že někteří lidé z prkna skutečně „skočí“ a pak se rozplácnou na zemi vedle něj. Dvě malé díry ve zdi jsou prý pozůstatkem po jednom takovém pádu. Ve hře jménem Richie’s Plank Experience ale můžete taky virtuálně lítat, čehož Bára okamžitě využije. Nic pro mě. Tuhle hru si do konce života už nikdy nezahraju.
Po celou dobu je s námi v herně přítomen Jaroslav Stehlík, hlavní vývojář první VR hry v České republice, kterou si za malou chvíli vyzkouším. Marek Ďuriš říká, že je hororová, výborná a že se mi bude líbit, protože jsem strašpytel. Nemůže vědět, že jsem se už před reportáží na tenhle titul podíval a že se na něj celou dobu třesu, takže v momentě, kdy se zjevím ve starém industriálním objektu, ve kterém na mě ve vlnách budou útočit roboti, už vím, co mám dělat. V pravé ruce držím „blue effect“, zařízení generující stisknutím senzoru na rukách modré světelné koule, kterými si osvětluji prostor. Okamžitě jich několik vytvořím, hodím je do prostoru, připravím si zbraň, kterou držím v levé ruce, protáhnu se a můžu začít. Ze začátku roboty pulzní pistolí okamžitě likviduju. Cítím se fakt dobře, i když jich chodí stále víc, koordinovanými pohyby posílám do rohů koule světla, které se mi občas podaří i rozstřelit, takže osvětlí větší prostor. Dostávám se do podivného transu, umocňovaného výtečnou atmosférickou hudbou, kterou vytvořil hudební skladatel Jaroslav Bek, tvořící i pro takové herní tituly jako World of Warcraft nebo Overwatch či filmy jako Iron Man a Star Wars: Force Awakens.
Čas neběží, jak by měl, a já si najednou uvědomuju, že musím být ve hře hrozně dlouho. Říkám tedy stop a sundávám si headset. Jsem úplně zpocený a adrenalin pořád dost jede. Usedáme s Jaroslavem Stehlíkem před televizi, v další místnosti pak Marek hraje Blue Effect a my můžeme na televizi sledovat, co vidí. „Ve virtuální realitě chcete už v menu zažít Minority Report a dotýkat se tlačítek, mít z nich zpětnou reakci v podobě vibrace. Taky jsme chtěli, aby ta hra byla dynamická, takže jsme si v ní hráli se světlem a stíny, abychom docílili toho, aby měla atmosféru a zároveň aby se v ní mohl hráč soustředit na to, co ho zajímá,“ vysvětluje Stehlík.
U hry, ve které zabíjíte roboty líhnoucí se z vajec v ponurých interiérech kosmických lodí a skladišť, není moc těžké odhadnout, kde její tvůrci hledali tvořivé podněty. „Inspirovali jsme se našimi oblíbenými filmy – Vetřelcem, Matrixem, hororovými a akčními filmy, ze kterých ten hrací styl vyjde sám, protože když chcete, aby ta hra byla co nejimerzivnější, musíte stát na místě,“ říká Stehlík. VR hry podle něj jsou to nejžhavější zboží na herním trhu: „V současnosti je spousta veletrhů, které se specializují jenom na VR hry, přičemž některé z nich jsou už i ve střední Evropě. To je skvělé, protože na nich si vývojáři začínají vyměňovat svoje zkušenosti. Jedině to může virtuální realitu posouvat kupředu.“
Jaroslav nedávno navštívil veletrh v Japonsku, kde si prý Blue Effect vysloužil uznání v herní komunitě: „Naši hru si zahrál Palmer Luckey, vynálezce Oculus Rift, který stojí za celým boomem VR. On založil ten projekt na Kickstarteru, který pak Facebook koupil za dvě miliardy dolarů.“ Má tedy VR předpoklady a potenciál pro to stát se masovou zábavou? „Moje první zkušenost s VR nebyla příjemná, nebylo mi z ní dokonce dobře. Potom jsem byl před rokem v Bostonu, kde jsem si vyzkoušel PlayStation VR. Na něm jsem hrál hru London Heist, kde v autě střílíte záporáky. Vtip byl v tom, že mi z nějakého důvodu nefungovala střelba. Já jsem v návalu nějaké kreativity po tom záporákovi svoji zbraň hodil a ono ho to zabilo. V ten moment jsem se znovu cítil jako v deseti letech, kdy jsem zažil něco nového, něco poprvé. Tenhle zážitek mě přesvědčil, že to má budoucnost.“
Při odchodu z herny nemůžu než z Jaroslavem Stehlíkem souhlasit – prožitek z hraní VR her je podobný prvnímu momentu, kdy jsem vložil CD disk do PlayStationu 1 a otevřel se mi nový, vzrušující svět. Virtuální realita může skutečně představovat způsob hraní her, který posune hranice této zábavy znovu o dimenzi dál. Je pouze na vývojářích a studiích, jestli VR systémy tento potenciál využijí, nebo skončí jako slepá vývojová linie.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
