Irové hlasují o Lisabonské smlouvě

Pokud budeme předpokládat, že všude jinde národní parlamenty smlouvu schválí, mají Irové skutečně výsadní postavení. Jejich případné "ne" by totiž Lisabonskou smlouvu poslalo do odpadkového koše, podobně jako francouzské a nizozemské referendum pohřbilo tak zvanou euroústavu. I když: kdo ví, jestli by se Irové zamítnutím Lisabonu spíše nepostarali o jeho implementaci jiným, ne právě lákavým způsobem. Ale o tom až později.

Věnujme se nejprve vlastnímu dění na irské politické scéně. Nápadné je už to, že za dokumentem s jedinou výjimkou stojí všechny hlavní politické strany. Ty největší dokonce uspořádaly společnou tiskovou konferenci, na které si premiér, alias taoiseach, Brian Cowen srdečně tiskl ruce s lídrem opozice Endou Kennym. Asi jako kdyby se u nás objímali Topolánek s Paroubkem a společně prosazovali konkrétní agendu. Sečteno a podtrženo, "Ano Lisabonu" prosazují politické strany, které dohromady reprezentují téměř 90 procent voličů. Z parlamentních stran je proti jen Sinn Féin což nikoho nepřekvapuje, protože tato formace dosud odmítala všechny fáze evropské integrace.

Přes to přese všechno je výsledek referenda na vážkách a odpůrci a příznivci jsou v přibližné rovnováze. Svědčí to o tom, že Irové v obecnějších otázkách na doporučení politiků tradičně příliš nedají. Ekonomika navíc zpomaluje, a tak část veřejnosti svou frustraci ventiluje skrze Lisabon.

To všechno vede část evropských médií k tvrzením o irském nevděku. Irové z evropské integrace v minulosti profitovali jako málokdo, zní tento argument, a nyní další pokrok na společné evropské cestě ohrožují. Ve francouzských či švédských novinách se dokonce objevily názory, zda by v případě odmítnutí Lisabonu nemělo být Irsko nějak potrestáno, pravděpodobně nějakou formou umenšení jeho vlivu v Evropě. Podobně hovořil dokonce i francouzský ministr zahraničí Bernard Kouchner.

Tato argumentace je ovšem dost nereálná a pikantně zní zvláště od Francouzů, kteří sami zamítli euroústavu, aniž někoho napadlo je za to trestat. Nyní ale musíme brát podobné hlasy vážně, protože 1. července se Francie ujme předsednictví v Radě Evropské unie. Paříž má v tomto směru velké ambice a irské "ne" Lisabonské smlouvě by viděla s krajní nelibostí. Irské noviny dokonce píší o tom, že v případě negativního výsledku referenda by byli Irové vydání na milost a nemilost Sarkozymu. Francouzský prezident by buď trval na tom, aby se irské referendum opakovalo nebo by se stal promotorem myšlenky tak zvaného tvrdého jádra uvnitř Unie. Tento koncept není vůbec nový, ale po negativním výsledku irského hlasování by získal nové příznivce. Pokud máte výhrady, dobře, ale my budeme postupovat bez vás - zhruba tak by argumentovaly největší země v rámci Unie. Část italské publicistiky tento postup v dnešních dnech ostatně otevřeně prosazuje. Není snad třeba dodávat, že něco takového není v irském, ale ani v českém zájmu.

Když už jsme zmínili Českou republiku, uveďme tu část irské reality, která je pro nás mimořádně poučná. Už zmiňovaná tvrzení o tom, jak Irové profitovali z evropské integrace jsou samozřejmě pravdivá. Média ale neuvádějí jeden podstatný fakt: Irsko zůstalo chudé ještě dalších 10-15 let poté, co do Evropských společenství vstoupilo. Emigrace z Irska dosahovala jednoho procenta občanů ročně, střední třída platila daně z příjmu ve výši 60-ti procent. Teprve když se po polovině osmdesátých let místní vláda překvapivě rozhodla pro reformy a radikální snížení daní, dostavil se mimořádný hospodářský boom. Co z toho plyne pro nás: nelze se založenýma rukama čekat, že evropské miliardy z Česka samy o sobě udělají ráj na zemi. Členství v Unii prostě není samospasitelné. Může vývoj každé země významným způsobem urychlit, ale jako první jsou na tahu místní politici a vlastně všichni občané. Irsko je v tomto směru ideálním příkladem i pro nás.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .