Iva Bittová: Čikori

Čikori vznikli vlastně náhodou. Když Iva Bittová spolu se svým dlouholetým spolupracovníkem Vladimírem "Vencou" Václavkem připravovali úspěšné dvojalbum Bílé Inferno, sezvali několik hostů - v průběhu času pak zjistili, že si navzájem vyhovují natolik, že spolu mohou spolupracovat i nadále a muzikanty do plánované skupiny hledat netřeba. Skupina pak od loňska objížděla různé festivaly i klubová vystoupení a letos v květnu repertoár své první etapy zakonzervovala ve studiu. Nahrávka vznikala živě, což je určitě pro tento druh hudby optimální. Navíc na rozdíl od zmiňovaného Bílého Inferna je zde všem muzikantům dáno více prostoru. Je slyšet, že dílo vznikalo kolektivně, objevují se podněty evidentně vzešlé nejen z Václavkovy kytary či houslí Ivy Bittové. Křídlovka Františka Kučery rozbíjí Václavkovu tradiční alternativní náladu a přináší do jazzu laděné motivy, kontrabas Jaromíra Honzáka pak spíš dává vzpomenout na atmosféru patnáct let starého debutu Bittová a Fajt. Ovšem dokladem o tom, že se pětice (nezmínil jsem ještě skvělého bubeníka a perkusistu Miloše Dvořáčka, který nyní s Václavkem působí i v jeho nové skupině VRM) ničemu neuzavírá, je až rockový, dunajovský tah skladby Přání. V Polykačce nožůse Bittová vrací ke svému tradičnímu kvílivému projevu, který nemá daleko k arabskému ethnu, v pasáži uprostřed pak nečekaně zazní latinskoamerický motiv.

V úvodu následující Zapískejse pak nemohu zbavit keltských asociací, což bych od této kapely opravdu nečekal. Většinou je charakter písně daný právě tím, který nástroj jí dominuje. Textově deska totiž moc velkým překvapením není – nemohu se zbavit dojmu, že texty byly spíše na vedlejší koleji, spíš pro pouhé dokreslení nálady než nějaké sdělení. Svědčila by o tom i skutečnost, že v bookletu jsou pouze jejich úryvky. Obsahově se blíží křehké poezii, čtyři obstaral dlouholetý spolupracovník, brněnský básník a člen legendárních Ještě jsme se nedohodli Karel David, po jednom dodali sám Václavek a jeho bývalá žena Barbora Kališová. Celou třetinu skladeb pak tvoří skladby, kde se hlavní interpretka bez textu obešla úplně a vystačila si jen se scatem a vokály. Jak už jsem naznačil, nejpodstatnějším slovem v souvislosti s touto deskou je slovo "nálada". Nejenom ve smyslu atmosféry samotných písní, ale hlavně ve vnímání při poslechu. Troufám si tvrdit, že momentální rozpoložení posluchače může naprosto ovlivnit jeho výsledný dojem z nahrávky. Napoprvé se mi deska vůbec nelíbila, nemohl jsem se zbavit pocitu, že tohle je fajn při koncertě, ale proč proboha takové improvizace bez melodického nápadu nahrávat. Při dalším poslechu jsem - úplně jinak naladěn – objevoval jednu melodickou rovinu za druhou a naprosto nemohl pochopit, jak se mi tohle mohlo nelíbit... Zkrátka nedoporučuji dát na první soudy. Na tom, že zážitek z koncertu je bez debaty bohatší asi netřeba nic měnit, ale za poslech tohle dílko rozhodně stojí i pro ty, kteří jinak něčemu podobnému neholdují. Když nic jiného ( a ne že by to bylo málo!), relaxuje se u něj skvěle.