Jak ventilovat v současném světě frustraci? Dropdead, The Chisel a Sprain ukazují cesty

16. září 2020

Debutující losangeleská kapela Sprain přiznává, že na albu All Lost Through Collision, které vydal sanfranciský label The Flenser, ventiluje své frustrace. Jejich hudba ale nepracuje s katarzí. Ta se dostaví maximálně tak, že podobně jako Sprain své bolesti hromadíte a přeskupujete v sobě. V kapele tudíž najdete spřízněné duše.

Není tedy náhoda, že poslech Sprain představuje vcelku nepříjemný zážitek – ale i ten může mít očistný efekt, a to navzdory tomu, že klidné momenty na desce rozhodně neuklidňují. Je možné, že právě podobná nervní a potemnělá hudba bude začas brána jako generační vyjádření. Potlačování emocí a jejich tlumení pomocí prášků je totiž pro současnost až znepokojivě příznačné.

S ventilacemi frustrací pracují od nepaměti i punkové a hardcorové kapely a na první poslech je patrné, že k nim přistupují trochu jinak, otevřeněji a s mnohem větší katarzí – agresivně. Což nám dokážou jak fastcore veteráni Dropdead, jejichž nová deska je na spadnutí, tak nová oi/hc/punk senzace z Anglie The Chisel, kde se klasický osmdesátkový hardcore a punk potkávají se silným vlivem agresivního ostrovního skinheadského oi klasických kapel jako Blitz nebo Hard Skin.

Jaké jsou možné cesty, jak dát najevo znechucení z toho, kam se řítí současný svět? Je lepší se uzavřít do sebe, anebo ventilovat frustraci? A je jedna z cest víc než ta druhá?

PLAYLIST:

Dropdead – Prelude/Torches
The Chisel – Rat Running Scared
The Chisel – Class Oppression
The Chisel – Blackpool '20
Sprain – Slant
Ihsahn – Spectre at the Feast
Fucked Up – Black Albino Bones
Sham 69 – Ulster
Marilyn Manson – Antichrist Superstar (live)

Spustit audio

    Nejposlouchanější

    Více z pořadu

    Mohlo by vás zajímat

    E-shop Českého rozhlasu

    Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

    Karin Lednická, spisovatelka

    kostel_2100x1400.jpg

    Šikmý kostel 3

    Koupit

    Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.