Jak Země cítí sebe sama a jak ji vidíme my? Projekt Geocinema zkoumá skryté rozměry obrazů planety

Každý den vzniká množství obrazového materiálu, který zachycuje Zemi, její procesy i naši aktivitu na jejím povrchu. Členové Geocinema se rozhodli přistoupit k těmto obrazům novým způsobem. Ptají se, jaká politika se skrývá za satelitními obrazy, které jinak vnímáme spíš utilitárně, a co přináší technické obrazy Země dnešnímu umění.

Na berlínském Transmediale jsme mluvili s Asiou Bazdyrievou a Solveig Suess, které projekt společně s Alexejem Orlovem založily v rámci mezinárodního think-tanku The New Normal na moskevském Strelka institutu. Geocinema se věnuje výzkumu infrastruktur, které zachycují, sbírají a přenáší obrazy krajiny a data o Zemi, a zároveň usiluje o jejich zviditelnění skrze umělecké prostředky filmu. „Neustále probíhá množství nahrávacích procesů, které zaznamenávají historii Země, ale také se podílejí na tom, jak je tato historie utvářena. Takže jsme začali právě s touto představou distribuovaného filmového aparátu a rozhodli se sledovat, jak funguje, jak těmto záznamům Země můžeme porozumět a pochopit, jaká je jejich politika, ale také jejich poetika,“ říká v rozhovoru Asia.

Na webu Geocinema jsou zatím 4 trailery na připravované geofilmy. „Každý rozvíjí nějaký specifický filmový aspekt záznamů Země, ať už se jedná o přenos solární energie do obrazů, nebo distribuci těchto obrazů nebo specifické krajiny, které se v těchto procesech objevují,“ vysvětluje Asia a dodává, že řada procesů, které se snaží zaznamenat, se běžně nachází mimo rozsah lidského vnímání. „Samotná rychlost, s jakou probíhá například vysokofrekvenční obchodování, a také další procesy, které definují naši přítomnost, tak ty jsou vypočítávány s takovou rychlostí a takovou časovou orientací na budoucnost, že člověk dávno není centrem jejich významu. A otázkou je, jak o nich vůbec můžeme uvažovat nebo je nějak reprezentovat, protože na obraz Země, který snímají satelity, se můžeme dívat jako na něco hezkého, ale procesy, které za ním leží, jsou pro nás neviditelné.“

Představa, kterou máme o Zemi, je tak často zjednodušená a omezená. Generovaná data jsou vždy zpracovávána pro účely konkrétních institucí a to, co se k nám dostává, není původní obraz, ale mnohem spíš to, jak byl postupně zkonstruován skrze všechny tyto procesy. „Velká část ideologie o tom, jak by tato data měla být užívána a jak a za jakým účelem by se měl tento obraz konstruovat, se stala jednou z hlavních otázek, které jsou pro náš projekt velmi podstatné,“ říká Solveig. Například rétorika Spojených národů ohledně klimatické změny informace často zjednodušuje a nevztahuje je ke konkrétním příčinám, mezi které podle Geocinema patří hlavně globální kapitalismus. „Představa klimatu, uvádí Asia, „je přítomná jen proto, že je monitorováno počasí, aby bylo možné provádět výpočty pro trh. Co se tedy můžeme naučit od Geocinema, je především možnost najít, co se pokazilo, a že možná existují nějaké jiné cesty, které by bylo možné vyslechnout.“

Geocinema tak usiluje i o vytváření nové estetiky, která by byla schopna reagovat na politické a ekologické problémy. „Je zde rozhodně potřeba nového estetického slovníku, který by se vztahoval k vizualizacím dat, a také klimatickým nebo planetárním datům,“ tvrdí Asia. A Solveig, která je především filmařka, k tomu dodává: „Je výzva nějak estetizovat to, co vidíme, především když mluvíme například o změnách klimatu. Velká část našich aktivit spočívá ve snaze natáčet a vnášet do příběhu nebo obrazu další věci, které v byrokratických procesech nebo v současné filmové imaginaci nejsou tolik přítomné. Snažíme se tedy s estetikou nějak vyjednávat a vnášet do ní i to všední nebo pomalé – to, co s velkými infrastrukturami běžně nespojujeme.“