Jaro, léto, podzim, zima ... a jaro
Čtvero ročních období a koloběh lidského života na planetě, protknutý vyrovnanou buddhistickou tradicí - Jaro, léto, podzim, zima ... a jaro je vybočení v díle režiséra, který se proslavil expresivním stylem plným mlčenlivého utrpení a slz.
Korejská kinematografie je módní už několik let a Kim Ki-duk je asi jejím nejznámějším zástupcem, alespoň pro festivalového diváka. Točí (levné) filmy v dost svižném produkčním tempu, takže některý rok kolují po evropských festivalech i dva jeho snímky najednou. Jaro, léto, podzim, zimu ... a jaro následoval zanedlouho nový opus, Samaritánka, takže se vlastně nejedná o nejnovější Kimův počin. Rozhodně je to ale v rámci jeho tvorby výjimečný film.
V kapitolách - ročních obdobích sledujeme důležité etapy života starého mnicha, který v buddhistickém chrámu, plovoucím na jezeře, vychovává svého malého nástupce. Dětství v harmonickém prostředí dominuje symbolický kámen v duši - trest, stíhající dítě za trápení zvířat pro své vlastní potěšení. V dalším ději čelí mladý mnich lásce i hříchu, kvůli kterým klášter opouští. Klid ale nachází až po návratu na jezero. Zákonitou nekonečnost kruhu podtrhuje také jeden z posledních záběrů, ve kterém nový svěřenec a pokračovatel tradice trápí želvu.
Jaro, léto, podzim, zima ... a jaro není ani tak poctou duchovním směrům, konkrétně buddhismu, spíše ekumenickým vyprávěním, obracejícím se ke všem kulturám, bez ohledu na to, jak jejich členové vnímají mnichovo převtělení v hada. Jde o autorskou vizi, jež se zajímavým způsobem napojuje na Kim Ki-dukovy ostatní - tolik odlišné - filmy, které jako by byly tím, co v obraze nevidíme, druhou stranou téhož světa. Téma je stále stejně osobní, jen úhel pohledu je jiný. Stačí si uvědomit, že pokřivené a násilné vztahy lidí v nevyrovnaném (nedospělém) civilizovaném světě plném touhy po něze, vztahy, které jsou v Ptačí kleci nebo Ostrově ústředním tématem a spouštěčem expresivní poetiky, jsou i zde stále přítomny, byť "do obrazu" zasahují spíše sporadicky. Kimovy filmy výrazně spojuje motiv vody, v Ostrově dokonce velmi podobně využitý. Lidské životy v sobě mají jakýsi tekutý základ. Voda efektně zvýrazňuje krvácení a pojímá do sebe klesající a mizející mrtvé tělo.
Kim sice opustil motivy voyeurismu nebo násilí vnucovaného divákovi, ale zachovává svoji tvůrčí identitu. Oproti ostatním filmům o krvavých květech narušené mezilidské komunikace v institucionalizovaných vztazích, např. v armádě a prostituci, se tentokrát více zaměřuje na podstatu vztahů, tkvící ve svobodném člověku. Kimovy postavy podléhají změnám s mlčenlivou bolestí a bez vůle k odporu. Schopnost zásadně pohnout skutečnostmi se projevuje, až když jsou lidé těmito skutečnostmi plně "pozřeni". Své životy dokážeme jistě směrovat teprve tehdy, když nás - často bolestně - beze zbytku "pozřou". Kimova poetika byla ostatně nejednou charakterizována jako pubertální: popisuje bolesti onoho pozření životem, které předchází vytoužené dospělé navigaci v něm. Ale Kim Ki-duk signalizuje jednu změnu ohledně svého (tvůrčího) dospívání: obsadil se do role dospělého mnicha, který s nepředatelnou životní moudrostí sleduje batolení svého svěřence.
Pro schopnost nahlédnout svá témata z jiného úhlu pohledu, odkrýt něco ze svých inspiračních zdrojů a poskytnout zajímavý klíč k celému dílu, je Jaro, léto, podzim, zima ... a jaro cenné. Při samostatném, odděleném vnímání filmu cítíme jeho slabší místa, způsobená pravděpodobně i snahou věnovat všem ročním obdobím zhruba stejný čas. Zima, ve které se spájí gradace děje s nejkrásnějšími výtvarnými záběry, ostatní období převyšuje. Mimo jiné není zima banálně spojena se smrtí, ale spíše s výměnou sil pro další jarní zrání. Jaro, léto, podzim, zima... a jaro není silně přesvědčeným a oddaným duchovním dílem, které by se své vyznání snažilo celistvě předat, ale zajímavě doplňuje vizi, kterou konstruujeme z celku režisérova díla. Ukazuje se, že tato vize je sice skandálně expresivní, nadsazeně symbolická a krvavě efektní, ale zjevně také komplexní a promyšlená.
Jaro, léto, podzim, zima ... a jaro (Bom yeoreum gaeul gyeoul geurigo bom, Jižní Korea, Německo, 2003, 103 min.) Režie, scénář a střih: Kim Ki-duk, kamera: Baer Dong Hyeon, hudba: Bark Ji-woong, hrají: On Young-su, Kim Ki-duk, Kim Young-min a další.
Česká premiéra: 7. října 2004
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
