Jeden musí z kola ven: Krysy a krtci
Nad filmem Thomase Alfredsona Jeden musí z kola ven se vnucuje otázka, proč vlastně tak rádi sledujeme špionské filmy z období studené války… Kvůli zapeklitým příběhům s tajemstvím, které nabízejí mnoho překvapivých zvratů?
Nebo kvůli přístupnému půdorysu světa, v němž stojí dobro proti zlu? Ať už za původce divácké rozkoše uznáme dějové atrakce nebo jednoduché ideologické vzorce, jedno zůstává neoddiskutovatelné. Nic z toho Jeden musí z kola ven, adaptace slavného románu Johna le Carré, nenabízí. Lépe řečeno: nic z toho nepoužívá jinak než jako doprovodnou kulisu.
Dějový půdorys je poměrně prostý. V britské tajné službě MI6 řádí krtek neboli dvojitý agent nasazený Moskvou. Není to žádné šedé kancelářské zvířátko, nýbrž jeden z pěti klíčových vedoucích pracovníků. Po stopách záhadného zrádce se vydává jeden z podezřelých – do předčasného důchodu poslaný George Smiley. Před sebou má šachovnici plnou protřelých a těžko čitelných hráčů. Jde o to jednotlivým figurkám přisoudit jejich skutečné role.
Na trhu, jemuž vládne král střihové dynamiky a rychlých „baťůžkářských“ přesunů Jason Bourne, jako by se náhle zastavil čas. Jeden musí z kola ven nenabídne nic, co by připomínalo akci. Čas filmu je pomalý sám sobě, diktovaný pro Alfredsona typicky vláčnými švenky kamery, pečlivě stylizovanými záběry a absurdně pokojnou hudbou Alberto Iglesiase. Aby toho nebylo málo – nejčastější činností herců na plátně je vedle důvtipných hovorů usilovné mlčenlivé přemýšlení a vzpomínání. Film se tak pohybuje v pozvolných obloucích pedantického soustředění na detail a na čistotu informace. Žádné chrlení údajů, žádné dravé zkratky.
Přesto však není Alfredsonův snímek v žádném smyslu doslovný, především co se psychiky postav týče. Silné emoce jsou úmyslně tříštěné střihem, částečně zamlčované, jednotliví aktéři se pohybují ve vizuálně zdůrazňovaném labyrintu, jehož hlavní dominantou je odlidštěný řád tajných služeb. Není zde místo pro ideály a velké lidské příběhy. Dějiny jdou nevšímavě kolem. Hrdinství je irelevantní. Ne nadarmo sledujeme několikrát v retrospektivě všechny postavy z MI6 na obskurním vánočním „mecheche“, kde podnapile zpívají sovětskou hymnu a hrají malátně své „firemní“ role. Chlad a odosobnění nejsou však ve filmu cílem – jejich jemným narušením dosahuje Alfredson živých a uvěřitelných postav.
Jsou to právě hrdinové, do jednoho výtečně obsazení a precizně zahraní, kteří tvoří ve filmu Jeden musí z kola ven jádro výpovědi. Příběh a jeho zvraty jsou odstrčeny na samý okraj, jako by Alfredsona více zajímalo až obsedantní aranžování kulis a pečlivé sledování aktérů. I historický kontext se stává jen funkčním doplňkem sépiové stylizace. Drama se odehrává na šachovnici mezi figurkami a režisér ho vede s jemností hodináře. Na diváka je tak kladené břemeno, na něž není v žánru špionážního thrilleru zvyklý – nesleduje dynamicky se rozvíjející dění, konspirace, překvapivé změny identit, ale spíše hluboké přemýšlení před jediným tahem, který ukončí celou partii, obohacené o epizodické příběhy ze života tajných služeb.
Není to rozhodně život, v němž voní Martini a drahé parfémy. Mnohem více je to byrokratická rutina. Kancelářská přetvářka. Zpřetrhané vazby. Intimní tajnosti. Labyrint plný spisů, jímž ladným krokem bloudí kamera a nutí nás sledovat to, co jsme v případě podobných příběhů zvyklí dostávat v řízné zkratce k dotvoření efektu reálného. Jenže Jeden musí z kola ven se autenticitě v mnoha ohledech vyhýbá. Zdůrazňuje svou kulisovost, podtrhuje dobové artefakty, pohrává si s texturami. Nabízí nám neatraktivní špionský existencialismus i výtvarně precizní retro fetiš, přičemž je svým tempem, vyzněním a jinakostí tak odtažitý, až pohlcuje.
Hodnocení: 90 %
Jeden musí z kola ven (Tinker Tailor Soldier Spy)
Thomas Alfredson, Velká Británie / Francie / Německo, 2011, 127 minut.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
