Ježek: s elegancí midcultu

Přitom ještě zbývá dost času na to, aby debutující filmařka ukázala, že má cit pro decentní formu vyprávění, šaramantní animované vsuvky a příjemný tón, který si snadno podmaní.

Ježek, volná adaptace francouzského bestselleru Muriel Barberyové, využívá prostou metaforu ježatého zvířátka k ukázání toho, že mnozí lidé pod bodlinami skrývají velká tajemství. Například Renée, domovnice jednoho honosného pařížského domu. Na povrchu ztělesněný stereotyp tlusté, nerudné a hloupé tetky z přízemí, uvnitř však citlivá intelektuálka, která ráda tráví noci četbou vybraných autorů. Nebo Paloma, jedenáctiletá holčička, co za hubatostí a zamračenou grimasou ukrývá plán na sebevraždu, protože nechce skončit v průhledném buržoazním akváriu, jako její deformovaná rodina.

Z filmu Ježek |foto: Press kit

Vedle stereotypu uzavřené intelektuálky, jejíž moudrost se projevuje prostě tím, že čte a občas jí uklouzne nějaký ten Tolstojův citát, a stereotypu přemoudřelé holky, co má na všechna hloupá klišé svých rodičů nějaký ten o něco méně klišovitý bonmot, je tu ještě stereotypní japonský mudrc pan Kakuro, který obě postavy odemyká jako magický klíček. Právě postava, kterou s tajemným úsměvem Děda Vševěda úsměvem vysekl Togo Igawa, má tu vzácnou vlastnost, která jinak Ježkovi chybí - dokáže v pravou chvíli mlčet a vytvářet vztahy s ostatními na základě nedořečeného. Jeho milostně přátelské pouto s Renée je nejživotnějším prvkem celého filmu, ale nakonec se i ono stane jen ilustrací dalšího zbytečného citátu, vytaženého z mošničky nadčasových výroků o životě, lásce a tak vůbec.

Ježek má všechny bodliny pečlivě zapilované, nijak diváka neponouká k přemýšlení, ale všechnu práci dělá přičinlivě za něj. Elegantně bezesporu, protože Mona Achache umí dobře zacházet s dojemnou hudbou a doplňkovou animací, která prostředí luxusního činžáku prozařuje. O dost hůř ale zachází s herci, kteří jsou mimochodem výteční, nicméně ve dvojrozměrném prostoru banálních frází nakonec končí jako další rozkošná ilustrace povrchní báchorky o ušlechtilém nitru. I velká tragédie, která zákonitě musí přijít jako moment očisty a zmoudření, vyznívá osudově pouze na oko. Nic zásadního nesděluje, jen zesiluje emocionální tlak na publikum a připravuje půdu pro finální perlu ducha, stejně pompézní a striktně rétorickou jako všechny předchozí.

Z filmu Ježek |foto: Press kit

Obsypán stereotypy stává se Ježek zosobněným stereotypem modelově otevřeného „chytrého" filmu s modelově okrasným poselstvím. Když budu hrát po jeho: kde není skutečná bolest a skutečné pochyby, není ani skutečné poznání. A kde nejsou bodliny, není ani ježek, leda jakési přičinlivě funící plochodrážní zvířátko.

Hodnocení: 55%

Ježek (Le Hérisson, Francie / Itálie 2009, uvedeno v rámci 13. Festivalu francouzského filmu)