Jízda na starém kole je sentiment, styl a zklidnění. Jak se renovují kola?
Každý začínající cyklista se pravděpodobně dostane do situace, kdy se bude muset rozhodnout, jestli investovat do nového a často drahého jízdního kola a pokaždé trnout, když si ho nechá zamčené na ulici, nebo zvolí kolo ojeté, které už něco zažilo a o které se zloději asi přetahovat nebudou. Řešení přitom není úplně těžké.
„Kde máš to kolo? Ono bude rychlejší to sem přivézt než to nějak na dálku vymýšlet.“ Neprozřetelně jsem se před Vítkem Hlouškem zmínil, že bych potřeboval opravit svoje staré kolo. Vítek se renovacím jízdních kol věnuje přes tři roky. Začalo to nenápadně: po práci zůstával v kanceláři déle a občas si dal do kupy nějaký starý bicykl. Jenže časem o práci přišel, takže na renovace začal mít najednou podstatně víc času. „To, co tady zrovna děláme, to je taková ta resuscitace. To je kolo z roku 1957. Mám tady kola o třicet let mladší ze stejného designu a v podstatě jsou i dost podobně zrezlá,“ vysvětluje Vítek nad hromadou kovových součástek, které se jízdnímu kolu podobají opravdu jen vzdáleně.
Cesta jednotlivých kol do jeho dílny vede ze západních Čech. Pro mě je překvapením, že je neshání na internetu nebo v bazarech. „To by bylo strašně drahé. Já to řeším tak, že lidi, co žijí třeba v Karlových Varech a v Sokolově, v těch místech blízko u hranic, mi to vozí sem do Prahy,“ říká. U Vítka ale neskončí jen tak ledajaká kola. Musí to být mašiny, které mají potenciál, že ještě nějaký ten pátek budou svému uživateli bezpečně sloužit.
„Dělám kola z druhé světové války, z 60. let, taky 90. léta. Končí to obdobím, kdy u nás nastoupila ta příšerná horská kola. Ta už prostě nepřežijou,“ směje se Vítek. Znamená to tedy, že si dřív dávali výrobci na kolech víc záležet? „Já si spíš myslím, že neměli materiál, aby dokázali dělat tenké trubky, a tak to museli udělat všechno takové mohutné. Na základě toho to prostě nezrezlo tak moc, aby to dneska už nemohlo fungovat. Prostě nešlo dělat nekvalitní kola – ona by se totiž rozpadla moc rychle.“
Jak vlastně probíhá samotná renovace? Rozhodně jde o víc než jen dotažení a seřízení. „Každé kolo, co sem přijede, se rozebere na hromádku dílů. Je jednodušší to rozebrat než přemýšlet, co s tím je. Takže se rozebere, namíchá se to zpátky, aby fungovalo, pak se celé umyje, vyčistí. Pak se kolo může natřít, nové gumy, nové duše, přeplete se novými dráty a v podstatě odsud odjíždí něco, co vizuálně vypadá jako nové kolo.“ Má to ale vůbec smysl? Člověk to přece nedělá jen tak. Musí ho u toho něco držet. „Rozhodně tam je ten sentiment. Já pořád chci, aby se do toho vnášel takový ten hezký pocit, abych si s těmi lidmi mohl pokecat a nějak to vymyslet, a ne abych byl fabrika na kola. Musí se tomu věnovat mentální energie a té je jenom omezené množství.“
Je ale vůbec poptávka po starých kolech? Vítek tvrdí, že k němu do dílny chodí úplně všichni – mladí lidé, ale třeba i důchodci. Cyklistka Tereza Krippnerová je ukázkovým příkladem člověka, který na svůj renovovaný bicykl nedá dopustit. Městskou dopravu nepoužívá, takže ať je déšť, nebo mráz, v ulicích Prahy ji skoro jistě zahlédnete na kole. „Mně totiž připadá, že tahle stará kola mají v sobě ještě něco trošku jiného, než že dobře jezdí a fungují. Mají takový punc a mají styl,“ vysvětluje Tereza a představuje mi svoje vozidlo: „Tohle kolo vzniklo tak, že původně bylo vytažené z rybníka a bylo úplně ošklivé. My jsme ho dali do kupy. Opískovali jsme ho a natřeli úplně novou barvou. Mám takový hnědý základ a ty doplňky jsou perleťové.“
Podle Terezy člověk na kole do města přirozeně patří – na rozdíl od auta. Cyklista prý totiž zklidňuje rychlé životní tempo ve městě. „Není to jen o tom, že to člověka baví. Podporuješ tím dobré věci, přispíváš k tomu, aby to město bylo zdravější, aby bylo pomalejší, protože jak jedeš na tom kole, auta musí jezdit pomaleji, musí dávat větší pozor, protože těch cyklistů je na ulicích víc a víc. A usiluješ o to, aby město bylo pro lidi, a ne pro auta, což je myslím dost důležité.“
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
