Jízdenky, prosím! Je revizor povolání jako každé jiné?

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03166173.jpeg

Některá povolání ve společnosti zrovna oblíbená nejsou a už vůbec je nemůže dělat každý. Jaké mýty a předsudky provází profesi revizora? A je na nich i něco pravdy? I proto jsme část pracovní doby strávili s jedním z revizorů.

„Myslím, že i počasí rozhodlo za nás, to metro bude opravdu nejlepší. Takže jdeme na I. P. Pavlova.“ Vyrážíme od budovy Centrálního dispečinku Dopravního podniku hl. města Prahy Na Bojišti v doprovodu zkušeného revizora a vedoucího skupiny revizorů Pavla Kurky. Jako revizor pracuje asi dvacet let, dnes má přibližně 150 kolegů, v jeden moment se jich v městské dopravě odhadem pohybuje čtyřicet, v noci pak dvanáct.

Jak jsou revizoři pro svoji práci proškolení? „Musí projít výběrovým řízením. Jednou nebo dvakrát za rok děláme náborové kurzy. Výběrová komise vybere třicet lidí, kteří postoupí do měsíčního kurzu. Uchazeči předloží čistý trestní rejstřík, musí absolvovat psychotesty a ti co projdou, tak se na konci kurzu musí podrobit testu ze znalostí.“ Práci revizora nemůže dělat každý, z třicítky uchazečů začne toto povolání vykonávat asi dvacítka, jejich schopnosti prokáže až praxe v terénu. Žen mezi revizory najdete minimum, práce je pro ně náročná, existují ale výjimky. „Teď momentálně mám v partě jednu ženu, což je šedesátiletá paní. A kupodivu to velmi dobře zvládá a má výsledky lepší než dobrá polovina jejích kolegů.“

Pavel se k práci revizora podle svých slov dostal náhodou. A jak se vyrovnává se skutečností, že tato profese ve společnosti nepožívá zrovna dobré pověsti? „Lidé, kteří mě znají, s tím nemají problém. Při práci hodně záleží na tom, jak se revizor k cestujícím chová. Mám pocit, že to je úplně normální povolání.“

Pavel si na nástupišti metra I. P. Pavlova s úsměvem prohlíží cestující. Hlavní je podle jeho mínění lidský přístup, ne každý cestující bez jízdenky automaticky dostává pokutu. „Když je to jen trochu možné, tak s tím bezdomovcem třeba vystoupím, naopak si s ním ještě popovídám. Často je to jedna z mála možností, kdy mu člověk projeví trošku respektu. Ale může se třeba stát, že nachytám někoho bez jízdenky, on vytáhne průkaz uchazeče o práci a tam vidím, že je třeba tři čtyři měsíce bez práce. To může být těžké, takovým lidem pokutu nedávám.“

03166174.jpeg

Cestující o sobě dle Pavlových slov hodně prozradí bezděčně, na nonverbální úrovni. I na základě toho se revizor rozhodne, jestli pasažéra zkontroluje. „Podle čeho se pozná konfliktní typ? Svalové napětí, napnuté svaly v tváři, nepřirozený výraz, bolestivý piercing. Zrovna tento mladík, o kterém mluvím, měl v uchu takové ty roztahovací kruhy. A to už je jasné, že tam nebude něco v pořádku. A taky nebylo,“ vysvětluje Pavel.

A lze podle vzhledu naopak poznat revizora? „Mně většinou říkají, že by mě na revizora netipovali. Těžko se určuje jednotný typ. Možná oblečení s hodně kapsami, revizor u sebe potřebuje nést hodně věcí.“ Kromě vzhledu mě zajímal i revizorův plat, který zahrnuje pevnou mzdu a pohyblivou složku. „Revizor dostává za každou uloženou pokutu – záleží na typu, jestli v hotovosti, nebo to napíšu na občanku – určitou pevnou částku.“

Pavel u východu z metra zatím zkontroloval asi desítku cestujících, aniž by uložil pokutu. „Pokud mi vyprší jízdenka o minutu, o dvě, pustíte mě?“ ptám se. „Neprozradím žádné tajemství, když řeknu, že interně je stanovená tolerance pět minut, u těch devadesátiminutových.“

Nastupujeme do metra. Pavel vysvětluje, že v metru tráví revizor z devítihodinové pracovní doby přibližně dvě hodiny. Ani v metru nepotkáváme žádného černého pasažéra, po více než hodině se s Pavlem loučíme. Na jízdu na černo se ještě ptám spolucestujících. „Nejezdím nikdy na černo, protože by mě chytli, jak se znám. Na černo jsem jela omylem, když mi vypršela lítačka.“ Na Muzeu nás o drobné prosí bezdomovec, využiji situace a ptám se ho, jak se k němu chovali revizoři. „Špatně. Kopl mě do nohy, takže mám bercáky.“