John Zorn – zkrotnutí někdejšího divocha

17. duben 2012
02320617.jpeg

Legenda experimentálního jazzu a pilíř newyorské downtownové scény John Zorn, zdá se, pověsil saxofon na hřebík a začal se mnohem více zajímat o komorní hudební žánry. Alespoň to tak vypadá při poslechu jeho nedávných alb.

Newyorský saxofonista, skladatel a vydavatel je mužem mnoha tváří. Začínal buřičským free jazzem, který dokázal propojit s extrémním japonským noise rockem i klezmerem, stvořil hydru v podobě věčně proměnlivé skladby Cobra a složil pochmurné pocty easy listeningu i hudbě klasických amerických thrillerů. Poslední dobou se ale zaměřil na transcendentálnější témata. Častou inspirací je mu židovská mystika, především kabala.

Kolekce osmi skladeb nazvaných Gnostic Preludes samozřejmě vyšla na Zornově značce Tzadik a propagační materiály ji označují za jednu z nejkrásnějších, jakou Zorn kdy vytvořil. Pokud za krásu budeme považovat romantizující komorní hudbu s jazzovými a orientálními názvuky a „hezké“ zvuky, mají materiály pravdu. Sám Zorn na albu nehraje, místo jeho saxofonu si ale vychutnáme decentní hru tria tvořeného hvězdným kytaristou Billem Frisellem, harfenistkou Carol Emanuelovou a hráčem na zvony a vibrafon Kennym Wollesenem.

02607763.jpeg

Celé by se to dalo považovat za kýč, v Zornově případě to ale nebude tak snadné. Všech osm předeher má zvláštní atmosféru, v níž tušíme jakýsi obtížně definovatelný neklid. Navíc známe autora téhle hudby jako bytostného eklektika, který se snaží pohybovat v co nejširším spektru žánrů. Ze Zornových posledních alb mám dojem, že někdejší divoch zkrotl a chce tvořit především „velká díla“, určitý punc dávných podzemních dramat ale cítím i z Gnostických preludií. Nebo je snad přání otcem pocitu? Nevím, jestli je pro mě tohle album jedním ze Zornových nejkrásnějších, jistě je ale jedním z nejzáhadnějších.

John Zorn – Gnostic Preludes (Tzadik, 2012)

Spustit audio
autor: Petr Ferenc