Jon Hopkins: Hudba mi dává imunitu

Tvé poslední album Immunity na rozdíl od velké části tvé předchozí tvorby cílí takřka čistě na taneční parket. Zajímalo by mě, zda šlo o záměr – a pokud ano, co tě k tomu vedlo?
Ani bych neřekl, že šlo o nějaký konkrétní záměr. Co se týká tvorby, jsem velký zastánce instinktu. Během turné se svou předchozí deskou Insides jsem byl vystaven velkému množství taneční hudby a to mě určitě ovlivnilo. Na mé nové desce se tyto hypnotické klubové rytmy začaly prolínat s hudbou, kterou jsem dělal do té doby. Když si odmyslíte ty beaty a bassy, jde vlastně o ten samý zvuk.

Existuje tedy nějaký koncept v pozadí desky Immunity, nebo jsi ji vytvářel čistě podle instinktu?
Je zde určitý zastřešující koncept, který se týká toho, jak jsou na desce uspořádané jednotlivé tracky. Ty mají samy o sobě reprezentovat určité druhy mých snových stavů, jejich uspořádání však volně sleduje určitou epickou narativní linii. Dá se říct, že v pozadí desky je zajímavý příběh.

Ačkoliv jsi na desce použil množství živých nástrojů, většina z nich je, snad kromě piana, velmi obtížně slyšitelná. Jakým způsobem pracuješ se zvuky živých nástrojů?
Každý jednotlivý zvuk se snažím vždy upravit tak, aby do celé skladby přesně zapadal a měl v ní své místo. Mám rád, když mají všechny zvuky stejný charakter – a to často znamená, že zvuk změníte k nepoznání od jeho zdroje. Tuhle metodu preferuji před používáním čistě syntetických zvuků. Trochu to připomíná mozaiku. Rozhodně se nesnažím vše podřídit potřebám digitálního světa.

Jak bys popsal zvuk, o který ses na desce Immunity snažil?
K jeho popisu se podle mě nedají použít běžné žánrové kategorie. Určitou částí inspirace bylo techno, nebo aspoň jeho progresivní evropská větev, ale rozhodně to na něj nelze zobecnit. Při popisování mé hudby se mi líbí slovo filmová – tedy taková, která dokáže v posluchači vyvolat určité konkrétní představy a obrazy. V podobném smyslu se mi líbí výraz mysteriózní. Ale víc doopravdy nevím.

Na své současné live show používáš hned tři efektové procesory KAOSS Pad najednou. Proč to?
K tomuto přístroji mě před pár lety přivedl Brian Eno. Inspirovala mě jeho schopnost okamžitě manipulovat s výchozím zvukem. Nepoužívám je jako kontrolery pro Ableton, ale přímo s nimi ovládám zvukový výstup. Lze toho s nimi provádět opravdu hodně, zvláště když jsou navzájem propojené – a to mě na nich asi tolik přitahuje.

Jon Hopkins|foto: oficiální Facebook Jona Hopkinse

S Brianem Enem pravidelně tvoříte už od roku 2004. Jak vypadá vaše spolupráce a nakolik se navzájem doplňujete?
Většina toho, co spolu děláme, je čistá improvizace – Brian je jejím velkým zastáncem. Vypadá to asi tak, že přijdu k němu do studia, sednu si za klávesy a velkou část dne jamujeme. On pak s nahranými věcmi dále pracuje. Brian mi byl velkou inspirací ještě předtím, než jsme se potkali – a řekl bych, že hudba, kterou děláme, má mnoho styčných bodů.

Přes Briana Ena ses také dostal k produkování alba Viva La Vida od Coldplay. Změnila nějak spolupráce s tak velkým jménem v popmusic tvůj pohled na to, jak funguje hudební průmysl?
Ve skutečnosti jsem byl nějakého většího kontaktu s mašinerií popmusic ušetřen. Coldplay mají kolem úzkou skupinu lidí a když s nimi pracujete na desce, jejich popularita se vás rozhodně tolik nedotýká. Měl jsem štěstí, že jsem měl v jejich studiu samostatnou místnost, kde jsem pracoval s nahranými zvuky – a v určitém smyslu šlo vlastně o to samé, co dělám sám, akorát v mnohem větším měřítku. Byla to úžasná zkušenost.

Docela jiného druhu musela být tvoje spolupráce s folkovým písničkářem Kingem Creosotem. Co tě přitahuje k tomuhle druhu hudby?
Jsem velkým příznivcem jeho hudby už asi od roku 2005, kdy jsem ji slyšel poprvé. Přišlo mi to tedy trochu jako logické vyústění, když jsem pak spolu s ním začal některé jeho starší skladby dále rozvíjet a přidávat k nim další elementy, místo abych je jen sám měnil. Celé to působilo velmi přirozeně a já doufám, že se nám povede spolu udělat další desku.

Liší se nějak tvůj přístup ke skládání kupříkladu filmového soundtracku na zakázku a vlastní tvorby?
Mám štěstí na režiséry, se kterými pracuji a kteří nechávají výslednou podobu soundtracku čistě na mně. Hlavním rozdílem je čas, na tracku Open Eye Signal z poslední desky jsem strávil asi pět týdnů, zatímco práce na celém soundtracku k filmu How I Live Now, který čítá nějakých 25 tracků, mi zabrala jen dva měsíce. Při práci na zakázku musím pracovat doopravdy rychle a odevzdávat věci takřka hned po dokončení, zatímco se svými věcmi nespěchám a rád je nechávám uzrát.

Je něco, co mají všechny tvé hudební aktivity, ať už jde o skládání filmové hudby, spolupráci s dalšími hudebníky nebo tvou sólo tvorbu, společného?
Řekl bych, že ano. Snažím se tvořit hudbu, která je pocitová a poutavá. Zvuky, kterými se toho snažím docílit, často vznikají podobným způsobem. Nevím přesně, jak to popsat – když tvoříte intuitivně, nedokážete přesně vysvětlit, jak a proč řada věcí vzniká, ale když znovu poslouchám svoji hudbu, slyším v ní určitou jednotící linii.

S kým ze současných muzikantů bys nejradši spolupracoval?
Rád bych pracoval se Sigur Rós, myslím, že by bylo skvělé mít k dispozici Jónsiho hlas. A také s Thomem Yorkem. Zní to asi jako hodně očividná volba, ale jde o mé nejoblíbenější vokalisty.

How I Live Now|foto: oficiální Facebook Jona Hopkinse

Pokud budu brát název tvé poslední desky Immunity trochu symbolicky – vůči čemu bys chtěl být imunní?
Bylo by fajn být imunní vůči obavám o svět jako takový. Tomuhle ustavičnému strachu unikám jenom při skládání – a odtud také pochází název oné desky. Hudba mi dává imunitu vůči všem šílenostem, které se každý den dějí všude kolem.