Kari Hotakainen (znovu) na domácí frontě
Kari Hotakainen právem patří mezi nejúspěšnější severské autory. Spisovatel, který po studiích v Helsinkách působil také jako novinář a redaktor, se výlučně literatuře věnuje od roku 1996.
Za román Na domácí frontě (2002) Hotakainen obdržel cenu Severské rady pro literaturu – české vydání této knihy (a rovněž následující prózy Chrám svatého Izáka,2004) slavilo i v Česku nepřehlédnutelný úspěch. Nyní nakladatelství Dybbuk přichází s autorovým aktuálním dílem - románem Role člověka.
Odhodil poznámky pod nohy a vylezl z auta. Do obličeje mu zaševelil jarní vítr. Niitymäki zaklonil hlavu a podíval s vzhůru. Na obloze zůstal bílý zčeřený chvost stíhacího letadla. Přesně tak chtěl znečišťující látky vidět. Jako krásné.
Předností románů finského básníka, prozaika, scenáristy a romanopisce Kariho Hotakainena je mnoho, ale jedna věc člověka upoutá okamžitě: jak jejich autor dokáže z všednosti pomocí lakonického jazyka vydestilovat strhující vyprávění plné nadčasových postřehů. Není náhoda, že v jeho dílech se průběžně vynořuje postava muže s dalekohledem. Hotakainen totiž ve svých tragikomických textech zúročuje svůj mimořádný pozorovací talent i smysl pro černý humor – v každé své další knize tříbí schopnost napsat vitální a přesvědčivé dialogy a hrát úsporné hry s jazykem.
Ani v Roli člověka nešetří finský tvůrce nadsázkou a vypravěčskou brilancí, nicméně převládá v ní o poznání dravější, naštvanější, v nejlepším smyslu angažovanější tón. Ve vrstevnatém textu dokáže Hotakainen přesvědčivě střídat perspektivy i žánry, aniž by tím ztrácel kontrolu nad strukturou příběhu a tokem vyprávění. I přes formální rozmanitost se autor v různých proměnách vrací k výchozím tématům: důležitý motiv spisovatele, který si od prosté postarší ženy kupuje její životní příběh se tu organicky pojí s kritikou odosobněného kapitalismu, přetrvávající krize rodiny i komplikovanými otázkami po vztahu skutečnosti a fikce. Vedle údělu člověka Hotakainen zkoumá i samotnou roli literatury v lidském životě, lapidárním stylem podrobuje analýze lidskou nenasytnost a sobectví a stejně tak ohledává i samotný potenciál a sílu slova. Činí tak způsobem, který je drtivý a zábavný zároveň, jakkoli můžeme humor jeho nového románu označit za nečekaně ostrý, bezmála cynický.
„Nevolám kvůli finančním potížím, volám proto, že jsi jediný, komu můžu volat. Časy jsou špatné, když můžu volat jen tomu, koho jsem popichoval."
Kimmo poslouchal a poslouchal. Nyströmova řeč byla dobrá, protože jí říkalo zlo. Z nezdaru zla vychází zajímavý hlas.
Hotakainen – řečeno s názvem jeho nejpopulárnějšího románu – zůstává i v této knize bojovníkem na domácí (finské) frontě, ale jeho pronikavé popisy a reflexe mají spíš univerzální nežli lokální charakter. Při vzpomínce na znamenitě pojaté finále celé knihy nelze než připomenout slova Hotakainenova překladatele Vladimíra Piskoře, která pro Český Rozhlas-Vltava pronesl loni v září u příležitosti autorovy návštěvy Prahy: „Kdybych uměl psát, chtěl bych to umět tak jako on. Umí si najít poutavý příběh i v naprosto banálních skutečnostech a vytáhnout z něho podstatu tak, že člověku běhá mráz po zádech“.
Kari Hotakainen: Role člověka
Přeložil: Vladimír Piskoř, Praha: Dybbuk, 2011.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
