Karlovarská pěna dní 1: Cirgus bude

Jinak se chce po vojensku zahlásit: po dobu mé služby se nic zvláštního nestalo. Při procházce městem má člověk zatím pořád pocit, že nechtěně přijel na rekreaci a místo filmů ho čekají jen kůry, masáže, inhalace a srkání odporné železité vody ze zdejších vyhlášených pramenů. Ještěže ho do reality vrátí filmové plakáty zaparkované uprostřed promenád. Nevyhlášenou soutěž o nejbizarnější název zatím vede kurdský snímek Jestli zemřeš, zabiju tě (už jsme si tím vyhrožovali s kolegou Stuchlým na dálku několikrát), kterému marně konkuruje směšně optimistické argentinské tango Být mrtev a být šťastný. To neřeš, to nefunguje.

Zlý rozhodně není ani Smutný pach masa evokující každoroční „varskou“ kultovní postavičku prodejce klobás, který svůj stánek rozkládá na promenádě bez ohledu na počasí a hrdě vystavuje uzeniny pohledům i horkému letnímu nebi. To jsou ty drobné úkazy, které dělají festival festivalem. Jedním ze „zakládajících“ rituálů je pro mě iniciační výběh ke Goethově rozhledně. Test odolnosti, zároveň ideální způsob, jak přivyknout zdejšímu odporně zdravému vzduchu. Obvykle tam nahoře bývám sám, nanejvýš se k tomu přichomýtne nějaký ten „pejskař“ nebo postarší pár s chlebníky.

Jenže opuštěná a rok od roku strašidelnější „Goethovka“ letos ožila – po letech strávený v opulentním, ale depresivně chátrajícím secesním spořitelním paláci ve městě se sem přestěhoval kulturní party ostrůvek s názvem Aeroport. Uprostřed klidných cestiček a dřevěných budek se jmény slavných umělců působí trochu nepatřičně. Obraz rozjařených opilců, kteří vlahou nocí šněrují ze šestisetmetrového kopce temným lesem vstříc civilizaci, mě pobavil. Je to jako návrat osleplých Bulharů do vlasti, jak říkával dobrák pan Franc. Snad tu nedojde k nějakému lokálnímu Blair Witch syndromu. To poslední, co potřebujeme je lítat po okolí s kamerou, krucifixem a jarmulkou.

Goethova rozhledna v Karlových Varech|foto: Zdeněk Trnka

Filmové rachoty na nás totiž čeká dost – i přes několik zklamání z chybějících silných jmen jako Jarmusch, Coen 1, Coen 2, Farhadi či Kechiche se naše původně skeptické notýsky zaplnily pěnou až po samý okraj. K tomu ještě přičtěme několik plánovaných rozhovorů, jedno vydání Čelistí vysílané přímo od Hadího pramene (pěkně vám zabubláme), pár zdravotních špacírů… A na otázku anonymního chlapečka, který od maminky v autobuse vytrvale loudil informace, jestli teda bude ten festival a jestli teda bude ten cirgus musíme odpovědět jasně: cirgus bude. A jakej.