Karlovarská pěna dní 9: Chybějící kalhotky

Zbývá sice už jen posledních pár filmů, ale i tak stále dochází k poetickým situacím. Gumopryžové kino Espace Dorleans, proslulé smradem a vysokými teplotami, například dnes testuje tzv. sémantickou klimatizaci, když po sobě nasadilo filmy Poslední zima a V závějích. Obávám se, že opilecký vtip poručíka Duba „takhle jsem se ani v zimě nepotil“ tím získá zcela novou dimenzi. Rýsuje se i divácká cena – dlouho neohrožené Všechny dobré rodáky překvapivě ze zálohy sejmul chorvatský kněz, který propichuje kondomy a všelijak hřeší. Asi nějaké sofistikovanější Babovřesky, ale člověk by neměl hodnotit filmy, které neviděl (nebo by se k tomu alespoň neměl přiznávat).

Chytání se za hlavu nad (ne)vkusem běžného diváctva patří už k takovým místním nekalým rituálům, stejně jako neúspěšné tipování, který film by mohl mít „crowd-pleaser“, aniž by při tom náročnějším kritikům slézaly už tak řídké čupřiny. Letos se nám do téhle kategorie vyšvihl chilský film Gloria, jemný a detailní portrét stárnoucí ženy, která lačně chytá poslední záchvěvy milostných rozkoší a nadějí. Navzdory délce a značné nevyrovnanosti jde o nezvykle otevřený, upřímný a ve svých vrcholných momentech podmanivý snímek, který dovedně střídá vážná témata s poetikou trapnosti a humorným nadhledem.

Z filmu Gloria|foto: MFF KV

Na plátně neustále přítomná Paulina Garcia dokáže vyzařovat sílu, zoufalství, sex appeal, křehkost a být v každém okamžiku uvěřitelná – herecká cena z Berlína jí náleží právem. Všechny ty uslintané tuzemské vyprávěnky o ženách před šedesátkou by se od režiséra a scenáristy Sebastiana Lelia měly učit, jak se dělá vtipný, břitký a přitom nebanální snímek o stárnutí. Není se zřejmě co divit, že na vrcholu divácké přízně se Gloria zatím neocitla a nejspíš ani neocitne. V tomhle ohledu jsme trvale mimo, marná sláva.

Z filmu Chybějící obraz|foto: MFF KV

Proto honem tam, kam patříme. Letošní vítěz prestižní canneské sekce Un certain regard pochází z Kambodže a je to netradičně dokument. Netradiční dokument. Osobní zpověď filmaře Rithy Panha, který se v polovině 70. let coby chlapec stal obětí totalitárního experimentu Rudých Khmérů, je pokusem doplnit do virtuální sítě dějin jeden Chybějící obraz. Obraz jedné paměti, obraz dítěte, jehož poklidný život přervala bezskrupolozní mocenská zvůle. Sebrala mu dětskou naivitu, celou rodinu a zamořila jeho vzpomínky výjevy, které nelze racionalizovat ani klasicky „vyprávět“.

Rithy Panh proto zvolil netradiční formu dokumentární eseje, v níž se prolínají archivní záběry, oživlé obrazy vytvořené vyřezávanými figurkami (jakési „betlémy“ paměti) a náročný voice-over, v němž autor sděluje fragmenty dějin i osobních vzpomínek, propojuje, rekapituluje, rozvažuje, rekonstruuje. Jde o intenzivní zážitek na pomezí poučení a psychoanalytické seance, v níž vám traumatizovaná bytost předává to, co sama není schopná v úplnosti zpracovat a pochopit. Sžíravý vhled do mysli stigmatizovaného tvůrce i fascinující průnik do všednodennosti khmerských lágrů, do lůna brutální ideologie, která pod rouškou revolučního skoku hlásala návrat k absolutnímu primitivismu a pospolitosti dosažené potlačením individuality. Chybějící obraz je jedním z nejdrastičtějších zážitků letošního festivalu právě proto, jak si udržuje jistou nevinnost, smířlivost a upřímnou snahu podělit se o to, co z dějin mizí nejdříve – osobní perspektiva a neutišitelná bolest, kterou neobsáhnou statistiky.

Nerad bych ale končil na tak vážnou notu, tudíž vypustím něco málo z historie třídního boje mezi novináři. Poté, co si kolega Kamil Fila troufl postěžovat, že někteří kolegové z bulváru jsou primitivové a poslouchat jejich výlevy v press centru redukuje IQ osob v okruhu několika metrů, dostalo se mu z řad postižených následujícího ujištění: „Ano, my lidi od bulváru jsme cyničtí, vtipní, píšeme sáhodlouhé články, trávíme v práci víc času, než za kdy ty stihneš vymyslet nové nečeské slovo, ale hlavně jsme velmi vzdělaní, máme rozhled a každej druhej tě co do stylistiky strčí do kapsy.“

Takže do příštího ročníku nám závistivým filmovým rádoby intelektuálům přeju hodně nečeských slov, nevzdělanosti a špatné stylistiky. Snad se nám někdy podaří pochopit, proč jsou chybějící kalhotky celebrity XY zajímavější než kdejaký Chybějící obraz.

Arogantní pěně zdar!