Karlovarské vuvuzely Radia Wave: (angažovaná) středa

Chudoba může být pro ty na druhé straně světové barikády impulzem k opovržení, nebo naopak k soucitu. A soucit cestou k nápravě. Nikoho zřejmě nepřekvapí, že snímky pohrdlivé karlovarský festival nenabízí. Angažovaně soucitné převažují… Je to však nutně dobrá zpráva?

Otázku, zda je soucit vždy tou nejlepší cestou k objasnění komplikované situace zemí třetího světa, ve mně rozvířil už koprodukční snímek Křičící muž (Un homme qui crie, Francie / Belgie / Čad 2010). Příběh čadského plavčíka kultivovanou formou dávkuje divákovi na tác modelové dojetí nad nebožákem, který v hrůze ze ztráty prestižního zaměstnání zařídí svému synovi předvolání do armády – a jeho pošetilost vede k tragické ztrátě. Problémem snímku je, že před publikem zabouchává všechny potenciální otazníky a staví ho před hotovou věc – tu máš prostoduchého nebožáka (považ, z Čadu, kde se lidé nemají dobře!) a ty musíš jeho úděl nikoli pochopit, nýbrž oplakat. Takový film však nenabídne nic autentického a tím pádem vedoucího ke katarzi.

Zhola stejně se ke svému hrdinovi a jeho údělu staví jiná koprodukce – Albánec (Der Albaner Německo / Albánie 2010). Zde se prvoplánové bušení na první signální ještě spojuje s alarmující tvůrčí prostoduchostí, která staví do sentimentálního světla morálně zcela nepřijatelnou postavu a její amorálnost omlouvá kašírovanými motivy lásky a chudoby. Německý režisér Johannes Naber se před projekcí dušoval, že chtěl vrátit Albánii na mapu Evropy, což se mu zřejmě podařilo (soudě dle reakce publika) – z mého pohledu ji tam však vrátil jako zemi, jejíž příslušník kvůli vidině vlastní svatby a deseti tisíc Euro neštítí vraždit a obchodovat s lidmi. Což jsou věci, které z mého pohledu nedokáže ospravedlnit ani ufuněná love story, kýčovité výjevy divé albánské přírody a nezvládnutý pokus o tragický konec.

A do třetice chudoba a přešlap, byť přešlap nenápadný. Na festivalu v Göteborgu oceněný dokument Familia (Švédsko 2010) poskytuje detailní a intimní pohled do peruánské rodiny, kterou chudobné poměry dohnaly až k tomu, že matka na rok a půl opouští své blízké a protlouká se jako gastarbeiter ve Španělsku. Dozajista působivou sondu do narušené rodinné chemie zcela postavila na hlavu následná diskuse, v níž režisér Alberto Herskovits připustil, že tvůrci dokumentu výrazně ovlivňovali dění. Omlouval to tím, že o to byli opakovaně žádáni samotnou rodinou – bohužel v samotném dokumentu není ani slova o tom, že práci pro matku zprostředkovali oni a jednu z klíčových epizod, rozvod syna, pomohli realizovat finančním darem. Z mého pohledu nepřípustné manipulování učinilo z dokumentu pofidérní laboratoř, v níž si skupina Evropanů testuje principy charitativní sounáležitosti na vděčných křečcích z okraje společnosti a výsledek vydávají za relevantní výpověď o stavu věcí. Je však vůbec nepřiznané aranžování mezní situace uznatelné jako dokument?

Dnes zkrátka převážně rozladěně… jdu si zakoupit dvě stě vuvuzel v naději, že tím pomohu hladovějícím ve slumech Kapského Města. Cítíme se špatně, tak honem nějaké to gesto… a zase na chvíli zapomenout, protože slzy se počítají, ne? Ach ten bezelstný sentiment naší kultury.

Z Karlových Varů, které jsou na pokraji humanitární katastrofy (došly peníze v bankomatech), zdraví vděčný Evropan…
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: Vuvuzelí troubení Radia Wave z předchozích dní karlovarského festivalu