Karlovarské vuvuzely (ruská) sobota
Člověk by měl pečlivě vážit slova. Když jsem si ve svém předchozím troubení utahoval z nového filmu Nikity Michalkova, pořád jsem v koutku duše doufal, že se mi nadnesené výroky nevrátí v odpudivě konkrétní podobě. Bohužel, stalo se.
Karlovy Vary za sebou mají slavnostní premiéru jako řemen. Na své si přišli zejména fanoušci Murphyho zákonů, kteří dobře vědí, že pokud se něco může pokazit, určitě se to pokazí. Snímek Unaveni sluncem 2: Exodus (Utomlyonnye solntsem 2, Rusko 2010) došel do extrému, v němž dále pokazit již není co.
Gesamkunstwerk naprostého zmaru dotvořila nutná festivalová omáčka. Začalo to půl hodinovým zpožděním, pokračovalo poměrně spoře zaplněným sálem (který připomínal zuby námořníka po kurdějích) a vrcholilo první částí projekce, v níž se digitální technika rozhodla film přesvětlit natolik, aby toho divák pokud možno moc neviděl. A pokud jsem po skončení filmu (mimochodem, vskutku šokujícím) vyslechl telefonát zoufalé divačky, která kohosi na druhém konci drátu ujišťovala, že se na to opravdu nedá dívat, musel jsem s dávkou smutné ironie konstatovat: bohužel dá, a to je ten největší problém.
Bohatýr Nikita diváky při svém vtipném projevu zpravil, že děj Anny Kareniny lze odvyprávět v pěti větách, ale důležité je, co se děje mezi tím. Děj jeho filmu lze vyložit jedním slovem: slátanina. A co se děje mezi tím? Filmařské selhání ve všech směrech. Nelogický střih, herecká ochotničina, tragicky zmatený scénář, tupá hudba, rozklížené masové scény. Ve vrcholných chvílích zmaru navíc do odpudivé a řídké kaše vetkl režisér některé ze slavných scén oscarové „jedničky“, které jen prohlubují pocit, že Michalkov jako filmař zcela pozbyl sebekritiky. Unaveni sluncem 2: Exodus v průběhu nesnesitelných sto padesáti dvou minut několikrát črtá paralelu se slavnou Klimovovou válečnou epopejí, nicméně výhradně v naprosté negaci: Nechoď a nedívej se!
Rusko naštěstí není jen předmětem Michalkovova válečného guláše, ale i dvou skromnějších a filmovějších projektů. Dokumentarista Sergej Loznitsa přivezl svou krutou studii ruské povahy Moje štěstí (Schastye moe, Ukrajina / Německo / Nizozemí 2010), v níž se v pomalých nájezdech kamery noříme stále hlouběji do společenského marasmu a zlodějské morálky. Návyky dokumentaristy se nezapřou, tvůrce jednoznačně upřednostňuje popis před akcí, zkoumá expresivní tváře ruských venkovanů a hledá v nich stopy toho, co hrdina filmu, řidič dodávky Georgij, zakouší na vlastní kůži i ve vyprávění ostatních postav. Pozoruhodný morytát, v němž se zhnusení mísí s ironií, sice místy budí úsměv, ale jeho osten směřuje nevyhnutelně k tragickému gestu zmaru a beznaděje. Skeptický snímek sice klade svým plíživým tempem vysoké nároky na diváka, nicméně odvděčí se plastickou a depresivní mozaikou současnosti.
Z ruské společnosti jsou naopak dokonale vyčleněni hrdinové filmu Alexeje Popogrebského Jak jsem dopadl tohle léto (Kak ya provyol etim letom, Rusko 2010). Opuštěný arktický ostrov je dějištěm malé psychologické války mez dvěma meteorology, na jejímž počátku je celkem banální strach z reakce na tragickou zprávu z pevniny. Poetická kamera Pavla Kostomarova rámuje roztržku záběry netečné severské přírody, které zesilují nepochopení a míjení obou aktérů. Lyrická složka kontrastuje s výbušnými zvraty v chování postav neschopných komunikace ve vyhrocené životní situaci. Popogrebského snímek svou pitoreskností, morbiditou i psychologickou propracovaností rozhodně patřil k nejlepším zážitkům letošního festivalu.
A protože se dneškem loučím a tím pádem dlužím našim věrným čtenářům, nějaký ten vypečený špílec, prozradím, jak že ten Michalkov vlastně skončil. Po dlouhých minutách vleklého bloudění krajinou chaosu nás čekal prozaický titulek: konec první části. To, co se zdálo peklem, bylo vlastně pouhým předpeklím.
Za rok tak možná s admirálem Nikitou, puškou v ruce a rudou vuvuzelou v ústech zase vyrazíme na zteč se slovy: Stalin je senilní dědek, ať žije Bůh a šedý knír!
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
