Karlovarské zavodnění: Den euforie aneb bijte slepce!

Snímek Holy Motors francouzského enfant terrible Léose Caraxe je vrcholně euforickou podívanou, která se nepodobá ničemu, co kdy na filmových plátnech běželo. A aby toho nebylo málo, včerejšek přinesl i další dílo, které jednoznačně aspiruje na titul debut roku: (nejen) vizuálně strhující prvotina režiséra a skladatele Benha Zeitlina Divoká stvoření jižních krajin.

Zeitlinova bouřlivá kinematografická oslava lidských pudů a schopnosti přežít je zasazena do bažinatého kraje u mrtvého ramene řeky v jižní Louisianě, kde se tlupy lidí – od zbytku světa oddělených ochrannou hrází – snaží vzdorovat důsledkům katastrofy způsobené hurikánem Katrina (v kontextu tohoto filmu dostává výraz „zavodnění“ konečně ten správný šmrnc). Jeho dechberoucí dílo, které zvedlo se sedadel diváky i poroty v Cannes a v Sundance, je blížencem těch nějlepších filmů Terrence Malicka – emocemi napěchovaným, nesmírně dynamickým manifestem magického realismu.

K Divokým stvořením jižních krajin lze přistupovat z různých ideologických pozic a oceňovat nebo se podivovat nad hedonistickým naturelem členů multikulturní komunity, obdivovat nebo kroutit hlavou nad jejich houževnastí, vzájemnou solidaritou i jejich urputným bojem s americkou politikou „dobrých úmyslů“. Nakonec ale nad tím vším triumfuje proud intimistických komentářů malé dětské hrdinky a příval opulentních obrazů, které přes všechnu chytlavost a lehce sentimentální hranu chvílemi vykazují kvality abstraktního umění.

Na Zeitlina, který svůj snímek raději natočil na 16mm filmový materiál, než aby si zadal s digitální kamerou, pak před půlnocí volně navázal jeden z nejpozoruhodnějších zjevů evropské kinematografie posledních třiceti let – francouzský romantický excentrik Léos Carax se svým experimentálním, šíleným, zvráceně vtipným (seřezání slepce na hřbitově) a neuvěřitelně bohatým filmovým kaleidoskopem jménem Holy Motors. Autorova vyšinutá jednodenní odysea Paříží sleduje podivínského pana Oscara (slovy těžko popsatelná kreace něžného zvířete a režisérova alter ega Denise Lavanta), který se ve své limuzíně připravuje na své „schůzky“, jejichž výsledná podoba je pokaždé zážitkem z jiné galaxie.

Takřka každý segment tu představuje důvtipnou parodii na styl některého ze slavných režisérů (včetně nedotknutelného Jacquese Tatiho), intertextuální odkaz nebo (více či méne kryptický) osobní komentář k historii filmu i soukromým dějinám francouzké metropole (zánik obchodního domu La Samaritaine). Carax tu dává nenásilně vzpomenout na díla velikánů světové literatury (J. G. Ballardem počínaje a Franzem Kafkou konče) a zároveň bez přestání ohromuje vlastní invencí. Když už se zdá, že se tempo filmu zvolna zadrhává, přijde mesmerizující hudební mezihra, po níž máte chuť vyskočit ze sedadla a podobně jako auditorium v Cannes vyvolat trojnásobný potlesk.

Z filmu Holy Motors |foto: MFF KV

Holy Motors jsou tím nejextrémnějším a přitom nejméně uplakaným vyjádřením pocitů nostalgie, jaké jsem kdy viděl, a bez potíží by vydalo na samostatnou strukturovanou esej. Je to lekce čisté imaginace, v níž jsou absurdita a nesrozumitelnost neoddělitelnou součástí jejího kouzla. Přesně kvůli těmto zážitkům se jezdí na festivaly – kvůli titulům, které s lehkostí rozdrtí vaše představy o tom, jak má film vůbec vypadat, které ve vás rozezvučí desítky pozapomenutých emocí a učí vás slovo „geniální“ vyslovovat s úplně jiným přízvukem než dosud.

Mám nefalšovanou radost, že můj osobní černý kůň festivalu nezklamal a naplnil moje nestydatě vysoká očekávání. Startuju svaté motory a vyrážím na rozhovor s mým židovským oblíbencem a hlavní režisérskou hvězdou letošního ročníku Toddem Solondzem, který přijel do Varů se svou novinkou Dark Horse. Zítra si vás zase osedláme jako páni!