Karlovarské zavodnění: Dost bylo humanismu!
Letošní ročník se pro mne obešel bez nutnosti docházet na další a další ušlechtilá humanistická sociální dramátka, která prostřednictvím obnošených příběhových klišé vzbuzují ten nejjemnější soucit s trpící minoritou. Nebyl důvod. Snímek Bence Fliegaufa Je to jen vítr přináší podstatnější zážitek než celá armáda miláčků ekumenických porot.
Zázračné dítě maďarského filmu se vrací s dalším ožehavým tématem – po Dealerovi, který umrlčím a neskonale sugestivním tempem pojednal závislost na drogách, se v novém filmu zaměřil na další třaskavé téma – brutální vraždy Romů, spáchané v průběhu let 2008 a 2009 na území Maďarska. Je to jen vítr není v žádném případě dokumentární rekonstrukcí, už úvodní titulek nás upozorní, že tohle je fikce bez lákavých berliček skutečných příběhů. Jako by Fliegauf chtěl podtrhnout fakt, že sebevěrnější rekonstrukce je stále nutně vykonstruovaná. Vystačí si tak bez alibi, kterým filmaři často omlouvají manipulativní postrkování diváka – „Pokud se nedojmeš, jsi zatracenej cynik, protože tohle se, holoubku, opravdu stalo!“
To, co následuje po zmíněném titulku, lze jen těžko někam přiřadit. Snad mohu psát o vlivu „veristického“ přístupu bratří Dardennů, který ukazuje sociální událost v úplnosti a nenabízí přehledná emocionální vodítka. Snad mohu zmínit i maďarský smysl pro odtažité zachycení temných existenčních stavů. Jenže Fliegaufův styl není ničí odvozeninou, je to naprostý a nenapodobitelný originál – fascinující důrazem na detail i strukturu celku, která není absolutně diktovaná jakoukoli vypočítavostí, nýbrž ohromující filmařovou intuicí. Je to jen vítr vás neofoukne sladkými parfémy humanistických příběhů, v nichž romskou komunitu odhalí jako ušlechtilý derivát „vysoké“ kultury bílé většiny. Je to procedurální záznam jednoho dne v životě rodiny, v němž se rutina prolíná s nesnesitelnou úzkostí z hrozící smrti.
Od úsvitu do soumraku tak divák „svědčí“ všednosti romské osady, drakonickým podmínkám, lidským troskám, přihlíží drobným projevům xenofobie i násilí, které vychází z obou stran. Postavy se v tomto světě pohybují převážně pasivně, ne proto, aby jich člověk litoval jako produktu sociálních podmínek, ale proto, že tento svět je jejich domovem a jejich každodenností.
Kamera nepáčí emoce ohromujícími detaily, nechává divákův pohled hýbat se s aktéry a zakoušet intenzivní pocit „normálnosti“. Nedějovost, fragmentárnost, neokázalé propojování detailů a především důsledná rezignace na vysvětlování a umělé motivování postav – jedině tak se film s podobným tématem nestane jen další nepřesnou zkratkou, ale donutí nás čelit skutečnosti bez objížděk, polštářků a růžových brýlí.
Pak si ovšem Fliegauf může dovolit i drtivý závěr, který by jinde vyzněl jako nestravitelný dramatický konstrukt... Jenže maďarský filmař ani zde neopustí zdrženlivost a důraz na to, aby drastickou událost vyjevil divákovi s odstupem. Nikdo vám prostě nevysvětlí, jak se máte cítit a co si z filmu máte odnést za poselství. Je to jen vítr profoukává mediálně i sociálně zalepená víčka, která se k této tematice staví s apriorním cynismem. Člověk si při závěrečných titulcích zamete ospalky a zjistí, že je v tom zoufale sám, žádné ušlechtilé „story“, pěstěné knižní fráze nebo sentimentální básnění o tom, že si přeci jednoho krásného dne musíme začít rozumět, neb jsme v jádru všichni stejní.
Loni nás podobně probrala ve vztahu k umírání Konečná uprostřed cesty Andrease Dresena. I Bence Fliegauf vzkazuje jednu podstatnou věc: planý soucit a tabuizace jsou k ničemu. Je na potřeba odepnout bezpečnostní pásy humanismu, vrátit se k událostem samotným – i když v nich není ani trochu ušlechtilosti a krásy.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
