„Když rostly technologické firmy, nikdo se neozval. Dnes čelíme následkům,“ říká teoretik interaktivních médií Ian Bogost

22. červen 2017
Ian Bogost

Ian Bogost je jedním z nejvýraznějších akademiků, kteří se věnují interaktivním médiím. Na rozdíl od nakažlivého optimismu ze Silicon Valley je Bogost spíš pesimista: „Čím dál víc každodenních úkonů převádíme na stroje. Necháváme je ovlivňovat naše životy a už si to ani neuvědomujeme.“

Mluvili jsme s ním o negativních změnách, které do pracovního života přinesly technologie, hyperzaměstnanosti, povaze současného technologického byznysu nebo potřebě zamýšlet se nad tím, jakým směrem se má svět propojený digitálními vynálezy ubírat. Když totiž Ian Bogost říká, že „v určitém smyslu už roboapokalypse žijeme“, zdá se, že je nejvyšší čas.


Začnu vaším termínem hyperzaměstnanost. Označujete jím situaci, kdy po nás zaměstnavatelé požadují neplacenou práci mimo pracovní dobu – správu sociálních sítí, kontrolu e-mailu a tak podobně. Jak jsme se do téhle situace dostali?
V kapitalismu se tradičně bojíme nezaměstnanosti. Z toho, že nebudeme mít práci, že nebudeme mít dostatek peněz, nejen abychom vůbec přežili, ale abychom byli právoplatnými členy společnosti. Ekonomy a politiky zajímalo dlouhou dobu jenom tohle – posuzovali jsme zdraví ekonomiky a společnosti skrze míru nezaměstnanosti. Ale to je podle mě jen část skutečnosti. Hyperzaměstnanost znamená, že spousta z nás má mnohem víc práce, než potřebuje a než bychom vůbec byli schopni kdy odpracovat. Sice máte klasický pevný úvazek, jenže ani když přijdete domů, práce neskončí. Protože máte doma e-mail a na smartphonu pracovní chat, jste nuceni pracovat nejen přes čas nebo o víkendech, ale vlastně kdykoliv.

Ian Bogost (*1976) je profesorem interaktivní informatiky a vedoucím Katedry mediálních studií na Georgia Institute of Technology. Ve své výzkumné činnosti se věnuje především videohrám, napsal přes 11 knih a kromě dalších činností pravidelně píše pro The Atlantic.

Dřív byla takovým časovým nárokům vystavena jen velmi úzká skupina lidí – vysocí manažeři, lidé zaměstnaní ve veřejných službách, doktoři, u kterých prostě bylo potřeba, aby byli na příjmu. Částečně to alespoň pro některé z nich bylo vyvážené vysokým platem nebo mzdou, případně svobodou podnikání na volné noze. Jenže dnes to po vás chtějí, i když máte málo nebo průměrně placenou práci. Jedním z faktorů, které umožnily, aby se nám práce takhle potají vkradla do života, byly samozřejmě mobilní telefony, smartphony.

Během posledních deseti let se ale stala ještě jedna věc. Pracovní trh po nás dnes požaduje, abychom v rámci svých zaměstnání neustále ladili svoje osobní značky, profily, používali online služby a komunikovali. Jenže tak pracujeme i pro firmy, které za svoje zaměstnavatele vůbec nepovažujeme. Když používáte Google, abyste něco našli, nebo si otevřete svoji schránku na Gmailu, všechno je to zdánlivě zdarma. Jenže platíte něčím jiným – svými informacemi, které Googlu poskytujete. Podle mě to je určitá forma práce a Google z ní profituje. Když na Facebooku komunikujete s přáteli, Facebook všechna data sbírá, agreguje, aby vám mohl nabídnout ještě přesnější reklamu. Tuhle malou, drobnou, neviditelnou práci můžeme vidět všude kolem nás. To je podle mě pro pochopení hyperzaměstnanosti klíčové.

Začalo se objevovat velké množství malých úkonů, které lidi nepovažují za práci. Samy o sobě je tyhle činnosti neobtěžují a mají z nich vlastně i prospěch. Jenže malé věci se během času naskládaly a dnes se nacházíme v situaci, kdy máme pocit, že si nemůžeme ani na chvíli oddychnout. Nemůžeme odpočívat, abychom neměli dojem, že nás čeká další maličký úkol, který musíme splnit. Když vám přijde v noci e-mail od vašeho šéfa, dost možná si říkáte, že kdybyste mohli, tak byste si takový pracovní režim nevybrali. Jenže možnost volby dost dobře nemáte.

My jsme si ale po e-mailu domluvili tohle interview. Nedokážu si prakticky představit, že bych ho nepoužíval. Je z tohohle koloběhu nějaká cesta ven?
Pochopitelně si nemůžeme dovolit tyhle služby nepoužívat. Bez e-mailu prostě nejde dneska profesně fungovat, pokud samozřejmě nejste dostatečně bohatí na to, abyste si na jeho správu někoho najali. Podobně to je se sociálními médii, nemůžete na nich jako profesionál nebýt, obzvlášť pokud vaše povolání vyžaduje nějaké veřejné vystupování. Jako novinář se můžete rozhodnout Twitter nepoužívat, ale ta volba vám hodně ztíží život. Často se říká: „Nemusíte přece na těch sociálních sítích být!“ Ale tyhle služby se staly součástí běžné infrastruktury, našich každodenních životů. Proto se musíme obrátit k jiným metodám, jak se nebezpečí hyperzaměstnanosti vyhnout.

Každý z nás si třeba může zkusit nastavit jiné hranice v tom, jak moc necháme neviditelnou práci proniknout do našich životů. Můžete třeba sledovat, kolík času jí obětujete, zapisovat si to nebo si udělat jen krátkou poznámku pokaždé, když pozdě v noci dostanete pracovní zprávu nebo cítíte povinnost něco na sociálních sítích sdílet. Všechny tyhle chvíle jsou příležitosti k tomu, se zastavit a odpovědět si na otázky: co to dělám a co si o tom vlastně myslím. Není to o tom, se zmíněných služeb vzdát, ale najít si vedle nich čas a prostor pro sebe, pro rodinu a pro projekty, při kterých nechceme být rušeni. V současném mediálním ekosystému to ale vždycky bude docela boj, protože nás naše smartphony a laptopy neustále lákají znovu se připojit.

Ukazuje tenhle problém na nějaký hlubší princip, který souvisí s kapitálem, korporacemi a technologiemi?
Podle mě to je hlavně důsledkem toho, že jsme nechali technologicko-mediální společnosti nespoutaně růst. Podařilo se jim změnit sociální chování bez toho, aniž by to někoho zajímalo. V Americe je to hodně viditelné na rozdílech v regulaci počítačových společností v 90. letech a v posledních 10, 15 letech. Na přelomu 80. a 90. let byl velkým zvířetem na trhu Microsoft, Windows byly všude, byl to prostě způsob, jak používat osobní počítač. Ministerstvo spravedlnosti tehdy nechalo svojí antimonopolní skupinou Microsoft prošetřit a začalo kolečko sporů. Ty se často vedly kvůli velmi malým věcem, jako bylo předinstalování internetového prohlížeče do nových Windows. Tehdy taková maličkost stačila k tomu, aby to někoho zarazilo. Dnes je to úplně nepředstavitelné. Google spravuje drtivou většinu vyhledávání, Facebook je hlavním zprostředkovatelem našich internetových sociálních vazeb a dominantním způsobem přístupu k informacím. Když tyto platformy rostly, nikdo se neozval. Vedlo to k tomu, že technologické firmy získaly pocit, že na takové změny mají automatické právo, že to dělají správně. Obzvlášť ve Spojených státech je dnes regulace sprosté slovo. Prudký ekonomický růst technologických firem vytvořil dojem, že nic špatného přece nemohou přinést. Přinejmenším nějaká společenská debata o jejich směřování a dopadech jejich konání měla proběhnout. Dnes jen čelíme následkům, které bude velmi těžké zvrátit.

Když se bavíme o změně, jednou z věcí, které se technologické firmy snaží měnit, jsou naše představy o budoucnosti. Jen několik málo korporací má velký vliv na to, jaké možné budoucí scénáře, produkty, výdobytky si vůbec dokážeme představit. Vím, že jste se tomuhle tématu ve své publicistické činnosti věnoval.
Jednou z věcí, která mi přijde na budoucnosti velmi zvláštní, je to, že se zdá, jako by se v ní mohlo stát cokoliv. Budoucnost je neznámá, před námi, máme dojem, že všechno špatné, co jsme udělali, můžeme v budoucnosti změnit. Zítřek zkrátka vždycky vypadá jako nepopsaná tabule, kde je vše stále možné. Jenže v řadě případů tahle představa platí čím dál míň. Vezměte si třeba stav globálního klimatu, u něhož nejspíš máme dost málo času na to, něco zvrátit. Těchto katastrofických vizí je ale relativně málo. Zajímavější mi připadá – a je to koncept, který je na pochopení trochu obtížný –, že vedle toho tu ještě máme všechny minulé budoucnosti, které jsme ani neměli možnost zažít. Pokud by se lidé dřív rozhodli jinak, mohly být podmínky naší přítomnosti i budoucnosti úplně jiné.

Otevřené hlavy je unikátní podcastová série deseti rozhovorů, kterou Radio Wave vysílá od 10. května 2017 každou středu v 16:20. Přihlaste se k odběru podcastu na wave.cz/podcasty.

Přemýšlet o tomhle je velmi těžké, lidé si totiž velmi rychle zvyknou. Když vezmete do ruky smartphone, řeknete si: takhle to teď prostě je, takhle telefon vypadá, takhle se používá, takové a takové problémy mi přináší. A už tomu nevěnujeme žádnou pozornost, prostě je to pro nás daná skutečnost. Ale pokud by si lidé v minulosti zvolili jinou budoucnost, vůbec se to takhle stát nemuselo. Individuální i kolektivní rozhodnutí jsou trochu jako domino, postupně se na sebe vrší, navazují, takže v důsledku naše budoucnost není tak otevřená, jak se zdá. A jak se svět čím dál víc globalizuje, mají i jednotlivá rozhodnutí díky technologickému a komunikační propojení světa mnohem větší dopad.

Dám vám ještě jeden příklad. Probíhá velká diskuze o sdílené ekonomice, Uberu a tak podobně. Objevily se snahy tyhle služby regulovat, kontrolovat, firmy samotné se zase těší, až nasadí samořídicí auta, aby nemusely platit svoje pracovníky. A vzneslo to spoustu otázek: co budeme dělat, až se robotická auta potkají se skutečnými na jedné silnici? Jak do toho zapadají práva zaměstnanců? Tyhle otázky ale jako by byly omezené jen na určitý segment, ten technologický. Když ale trochu poodstoupíte a podíváte se, jak tyto technologie a způsoby podnikání ovlivňují rozhodnutí, která změní nejen přítomnost, ale hlavně cesty, kterými se může ubírat naše budoucnost, najednou je ten problém mnohem komplexnější. Mě osobně zajímá, jak autonomní auta a na nich postavené služby ovlivní městskou hromadnou dopravu. Mohou totiž úplně změnit způsob, jakým se ve městě pohybujeme, jaký pocit z města máme. Co se stane, až se Google nebo Uber domluví s radnicí a pronajme pro svoje auta některé silnice? Začne se k těmhle fyzickým místům chovat, jako se chová k těm digitálním? Budete muset mít účet? Sdílet s nimi svoje osobní data, abyste vůbec mohli jet? Bude doprava na některá místa omezená jen pro lidi s tím správným profilem? Tyhle vize vypadají v určitém smyslu směšně, ale dokážeme si je představit, jen pokud se zaměříme na rozhodnutí, která se dějí teď a tady. Když se zamyslíme, co by se mohlo stát jinak.

Některá z těchto rozhodnutí jsou nám přitom prezentována jako nevyhnutelná. Jako kdyby přicházela odněkud zvenčí. Myslím tím třeba umělou inteligenci, strojové učení, neuronové sítě. Připadá vám to taky tak?
Technologický sektor v tomhle ohledu začal používat rétoriku typu: tohle se prostě stane, běžte z cesty a nechte nás to udělat. Je samozřejmě logické, proč technologickému byznysu tenhle postoj vyhovuje, ale určitého fatalismu jsem si všiml i mezi běžnými a mladými lidmi. Když s mými studenty debatujeme o roli technologií v našich životech, jako by byli se statem quo smíření. A je to pochopitelné, narodili se do světa, ve kterém to vždy vlastně takhle bylo. Jenže ve chvíli, kdy lidé začnou mít dojem, že jsou jim věci prostě předkládány, pociťují ztrátu kontroly. S touhle smířeností se dá podle mě bojovat prostě jen tím, že jí nepodlehnete. Všechno může být jinak. Věci, které budou mít největší dopad, nejspíš nebudou velké revoluce, obraty o 180 stupňů, plošné zákazy, ale malá usměrnění technologických trendů. Většina lidí ale takové malé změny dělat nechce. Technologický svět nám ve skutečnosti představu velkých změn vnutil taky – dnes je všechno disruptivní, inovativní a to, co přináší nějakou velkou změnu, je považováno za dobré. Ale skutečná práce je v detailech. A na těch detailech nejvíc záleží.

Zmiňoval jste, že jeden z důvodů, proč potřebná reflexe nenastává, je skutečnost, že řadu termínů převzal technologický byznys. Třeba sdílená ekonomika vlastně moc sdílená není. Pamatuju si, že jste také v jednom svém textu psal, že technologické společnosti jsou, pokud se podíváme na způsoby jejich výdělku, vlastně velké reklamky.
Technologickému sektoru se velmi daří prezentovat se ve velmi dobrém světle. Sdílená ekonomika je skvělý příklad. Kdo přesně sdílí co? Spíš než o sdílení aut jde o podíl korporace na práci lidí, které vykořisťuje a kterým by jinak musela férově zaplatit. Co vlastně sdílejí uživatelé těchto služeb? Druhým oblíbeným způsobem, o kterém jsem už mluvil, je všechno to disruptivní, inovativní, všechny ty řeči o tom, jak zrovna tahle firma mění svět a zlepšuje život. Jenže měnit svět můžete i bez toho, abyste byli jakkoliv prospěšní. Je potřeba dávat dobrý pozor na tuhle firemní rétoriku a také na to, jaká slova používají politici a jiní významní lidé. Pod veřejným příběhem totiž bývá jiný, který je s tím naleštěným často v rozporu. Souvisí to s mediální gramotností – ne všichni mají schopnost, ptát se na správné otázky a kriticky reflektovat odpovědi na ně.

Ian Bogost v The Late Show

„Víc a víc se zdá, že technologie nakonec nebude existovat, aby sloužila lidským cílům, ale aby napomáhala svému rozšiřování,“ napsal jste pro The Atlantic. Mohl byste to upřesnit?
Jako lidské bytosti máme určitou představu o svojí důležitosti. Máme pocit, že všemu vládneme. A samozřejmě máme na podobu naší planety obrovský vliv, takže tohle vnímání naší vlastní síly není nijak neoprávněné. Proměnili jsme krajinu, postavili města, vynalezli skvělé technologie. Jenže jsme také vytvořili instituce, které nad námi mohou mít mnohem větší moc, než si sami připouštíme. Některé z obav, o kterých dnes lidé mluví, se týkají umělé inteligence a superinteligence, která se nevyhnutelně objeví a přinese robotickou apokalypsu. Tohle ale patří spíš do sci-fi, protože nás to odvádí od mnohem obyčejnější, nudnější, ale o to naléhavější reality. V určitém smyslu totiž v roboapokalypse žijeme. Jen naši roboti jsou o hodně míň zajímaví.

Technologie usměrňuje a ovlivňuje naše chování každý den, každou chvíli. Nevšímáme si toho, protože se zaměstnáváme budoucností, ve které nás má ovládnout superpočítač nebo v níž do čipu přeneseme svůj mozek. A mezitím zodpovědnost za řadu činností, a to především rituálů, přenášíme na stroje. Všechny tyhle věci, od automatického splachovadla po Google, ovlivňují naše životní podmínky, míru našeho vlivu na okolí. Sama o sobě to není žádná novinka, je to ostatně něco, co technologie vždycky dělaly. Industriální revoluce, automobily, parní stroj, to všechno okolnosti našich životů, a dokonce i náš jazyk velmi změnilo. Ale podle mě jsme se dnes dostali do zlomového bodu, na vrchol toho, kolik každodenních úkonů můžeme přenechat technologiím. Už bude totiž velmi těžké se vrátit zpátky, redefinovat naše životy, zvrátit situaci tak, aby se nám otevřely nové možnosti. Ve sci-fi roboapokalypse aspoň lidstvo ve velkém výbuchu odejde ze scény, ale ta naše verze, ve které nás stroje ovlivňují a my si to ani neuvědomujeme, to mi přijde skoro horší.

Velmi zajímavé jsou vaše aktivity, které se týkají obyčejných věcí. Mluvím třeba o sérii knih Object Lessons, kterou pomáháte dávat dohromady. Napsal jste texty o hrníčcích, sešívačkách a jiných drobných předmětech a jsem si jistý, že u vás je za tím nějaká filozofie.
Naše série knih a esejů Object Lessons je výzvou k tomu, aby lidé četli a psali o věcech, kterých si jinak nikdo nevšímá, ale které mají hmatatelný vliv. Vezměte si třeba ledničku. Skoro každý má ledničku, ale nikoho nenapadne, jak takový přístroj strukturuje náš život v domácnosti. Smartphony, AI, Uber, to jsou věci, o kterých debatujeme, kterých se bojíme. Ale je tu spousta jiných předmětů, objektů, na kterých jsou nové technologie a naše sociální vztahy a chování postaveny. Přemýšlet nad jejich historií, okolnostmi jejich vzniku a jejich vztahy s jinými předměty je důležité. Všechen ten šum, jeho skrytá magie, utajený život, ten je možná ještě důležitější než ty velké věci.

Odpovím ještě na tu filozofickou podstatu. Během posledních 10 až 15 let sledujeme změnu, trend v určitých filozofických kruzích. Odklon od poststrukturalismu, který se zaměřoval na to, jak lidé konstruují svůj svět, jeho významy, jak je kolektivně a individuálně formují svými touhami. Místo něj se vracíme zpátky, k reálnému světu. Ten totiž existuje, není v našich hlavách, v naší představivosti. Pro vědce nebo inženýry to samozřejmě není nic překvapujícího, ale pro filozofy je tenhle návrat k realismu docela zjevení. Ten můj zájem o věci jdoucí mimo lidskou pozornost není užitečný jen kvůli tomu, že nám umožňuje dívat se na lidské bytí jinak, ale i jako disciplína sama pro sebe, jako nástroj k pochopení okolního, nelidského světa na hlubší úrovni.

Jste akademik. Píšete akademické texty, knihy a podobně, ale zároveň publikujete v The Atlantic, vytváříte počítačové hry, přednášíte. Říkám si: jak vztah mezi akademickou a veřejnou sférou chápete?
Akademické prostředí bylo historicky považováno za místo vysoké kultury, v němž aristokracie a bohatí mohli získat právo nahlédnout do historie myšlenek a studovat je. Tohle se změnilo a akademici už nemohou dál obhajovat tuhle mocenskou strukturu. Dnešní akademické prostředí musí udržet nějaký vztah k běžnému, reálnému životu a obyčejným lidem. V humanitních a sociálních vědách existuje určitý strach z kolonizace myšlenek především komerčním světem. Jednou z představ je, že akademický svět nám umožňuje povznést se nad běžný život a analyzovat ho z dálky. To je do jisté míry pravda, ale když se kvůli zkoumání od světa vzdalujeme, riskujeme, že se od něj úplně odtrhneme. Myslím, že dnes má každý akademik povinnost svoji expertízu a zájem propojovat s veřejností. Dá se to dělat mnoha způsoby, můžete třeba jako já psát články do časopisu, ale je potřeba tuhle činnost brát vážně.

Další články autora