Kero Kero Bonito pěstují hyperpop a japonství

Roztomilost (neboli kawaii) je v poválečné japonské popkultuře zcela zásadní estetická kategorie. Odkazuje na nezkaženost, nevinnost a dětské vidění světa, tedy na všechno, co nás stávající společenský systém nutí popřít. Postavička Hello Kitty nebo manga komiksy úspěšně šíří vir roztomilosti i do zbytku světa a zdá se, že poptávka po kawaii placebu je už dávno globální. Přesvědčuje nás o tom i londýnské elektropopové trio Kero Kero Bonito, které ve své hudbě recykluje elementy j-popu, tedy japonské mainstreamové produkce. Jejich druhé studiové album Bonito Generation nabízí žvýkačkové syntezátorové melodie s jednoduchým tanečním rytmem a nakažlivé sacharidové refrény. Jednou nohou ale naštěstí pořád stojí v západní popové tradici.

via GIPHY

J-pop vznikl v devadesátých letech jako kopie západního popu, ale postupně se vyvinul v mnohem bezskrupulóznější verzi svého vzoru. Zrodil se průmysl produkující prefabrikáty tak dokonalé, že inspirovat se rády nechávají i západní hvězdy jako Lady Gaga nebo Katy Perry. Kero Kero Bonito ale přistupují k hyperroztomilosti j-popu s lehce ironickým odstupem, který je vidět třeba v jejich klipech. Anglické trio ale zároveň nijak nepopírá svoje ambice točit popové jednohubky, které posluchač nebude chtít dostat ven z hlavy. Singly Trampoline, Break nebo Picture This naplňují do puntíku představu popu jako únikové zábavy. Písně tady fungují jako slastné pilulky zapomnění na všechny problémy. „I když padáš, všechno je v pořádku. Dole na tebe totiž čeká trampolína. Je to jednoduché, jen musíš věřit,“ přesvědčují Kero Kero Bonito posluchače v Trampoline. Zatímco Heard a Song je óda na popové slasti: „Když potřebuji pomoci a nezáleží na tom, kde jsem, tak jen zachytím vibrace z míst, kde hraje hudba. Pořád dokola a už nemůžu ven.“

Kero Kero Bonito jsou napojení na londýnský kolektiv PC Music, jehož žvýkačkový „hyperpop“ vzbuzuje poslední roky na klubové scéně vášnivé debaty. Místo jimi vzývaného klubového hédonismu ale mají Kero Kero Bonito blíže ke klasickému formátu rádiových hitů, a tak nepotřebují k prezentaci své hudby ironický kabátek ani složité teorie. A hlavně mají v čele Sarah Midori Perry, napůl Japonku, která přirozeně zvládá naplňovat jak esenci východní roztomilosti, tak i západní roli sebevědomé frontwoman u mikrofonu. Vlivy japonských žánrových ikon Perfume nebo Kyary Pamyu Pamyu se tady potkávají třeba s ozvěnami devadesátkových hrdinů, jako jsou Audio Bullys nebo Missy Elliott.

Většina písní je skládána a nahlížena jakoby dětskou optikou, s níž Perry popisuje svět jako velké dobrodružství. Je tu ale i pár momentů, kdy zpěvačka vystoupí ze své toxické roztomilosti a přiblíží se angažované poloze. „Nemůžu věřit tomu, že abyste mě pochopili, musím začít rapovat,“ skanduje naštvaně v Lipslap o umlčovaných ženách, skladbou Big City prosvítá klaustrofobie ze života ve velkoměstě, zatímco Graduation zní na první poslech jako bezstarostná oslava konce povinné školní docházky, ale ve skutečnosti má i temnější podtón, protože dospělost už klepe na dveře.

Trapové beaty, brakový eurodance, vokodér, tranceové zvedáky – pro Kero Kero Bonito není zapovězený žádný element umělohmotného popu. Přesto ani jedna z tuctu písní desky nepůsobí vyloženě přeplácaným dojmem a po třiceti šesti minutách nehrozí předávkování roztomilostí či j-popová lobotomie. Bonito Generation je dost možná první velká deska hyperpopové vlny, která z pohrávání si s hudebním brakem vytěžila víc než jen recesi. Kero Kero Bonito netlačí zbytečně na pilu, nesnaží se prodávat umělecké koncepty, jen dělají hudbu, která posluchačům zaručeně vyloudí úsměv na tváři. A to je ve světě popu samozřejmě ta nejvyšší meta.

Hodnocení: 87 %
Kero Kero Bonito – Bonito Generation (Double Denim Records, 2016)